Obec Laškov leží v nadm. výšce 300 m na plošině mírně nakloněné k východu, protéká jím nepatrný, dnes skrytý potůček zvaný Laškovský, ústící pod vsí do Šumice, nedaleko nad dolním mlýnem zvaným Trňák. K obci patří osada Kandie, Dvorek a od roku 1963 i obec Krakovec, nyní zase samostatný.

Název obce vznikl od osobního jména Lašek (snad Ladislav), příponou -ov ve významu přisvojovacího jména. Pečetítko obce je z roku 1667 (viz dříve) a má ve znaku uprostřed stojící hrábě , po stranách po kose, dole snop a pod ním hák.

Neolitické osídlení se nachází západně od Laškova. Nálezy ukazují, že tu žili nejstarší zemědělci. Nacházejí se zde zlomky keramiky, kostěné a kamenné nástroje, přesleny a závaží jednoduchých tkalcovských stavů. Pěstovala se pšenice, proso, hrách, čočka, len, ze zvířat se chovaly kozy a ovce.

Nejvýznamější lokalitou eneolitického osídlení je výšinné opevněné hradisko a mohylové pohřebiště na Rmízu u Laškova. Lokalita je datována do 3. tisíciletí př. Kr. Kolem Laškova jsou rovněž nálezy kultury lužických popelnicových polí, kde se nachází keramika a zbytky nástrojů. Asi 800 metrů severně od eneolitického sídliště Rmíz je situováno rozsáhlé eneolitické pohřebiště. S počtem 58 viditelných mohyl převyšuje všechny dosud známé mohylníky.

Laškovské panství bylo vytvořeno z osady Laškova, jež se stalo postupem doby středem rozsáhlého majetku, k němuž ještě r. 1848 patřil Dvorek, Kandie, Budětsko, Zavadilka, Slavíkov, Pěnčín, Zastávka, Raková a Lešany. Ves byla uspořádána na systému lánovém.

Obec Laškov se nachází na ploché terase rozšířeného údolí Šumice před jejím vtokem do Terezského údolí směrem k Náměšti na Hané. Severovýchodně od obce se vypíná strmý masiv Rmízu, jehož prehistorického hradiska využilo opevněné ležení z husitských válek a které bylo poměrně novou literaturou mylně označováno za zbytek sídla vladyků z Laškova. Podle ní měla trvat do počátku 17. století. Na jihu obtéká obec zmíněná Šumice, zámek stojí západně od rozšířené návsi, ve svahu severovýchodně od něho je situován farní kostel Nanebevzetí p. Marie, který byl zřízen r. 1612 v rámci pokračující protireformace. Předpokládanou renesanční podobu ztratil při rozšíření v r. 1806. Kostel má výzdobu z doby po 2. sv. válce kterou provedl malíř Kőhler. Varhanní skříň je ze zbouraného kostela ve Svitavách. Původní hřbitov kolem kostela byl zrušen a r 1839 založen nový, kde se nachází i hrobka majitelů panství - rodiny Kolářů. Škola byla postavena v r 1855, dříve se učilo ve zrušeném pivovaře.

Jižně od zámku se rozkládá samostatný hospodářský dvůr, který neměl funkci předzámčí. Od zámku je oddělen dendrologicky hodnotným parkem. Příkopy a případné valy zmizely beze stop. Pozdější zástavba vyrostla především podél komunikací směrem na Krakovec, Kandii a Pěnčín.

Místní jméno Laškov se poprvé objevuje v predikátu Beneše k r. 1350 a to ve spojitosti s Velkými Opatovicemi. S rodem vladyků z Opatovic byli laškovští pokrevně spřízněni a měli také společný erb, tzv. "palečné" (ozubené) kolo. Další větev vlastnila blízký Ludeřov a její přídomky často kolísaly. Majetkové vazby k Opatovicím jsou ještě zřejmé ze zápisu z l. 1353-56, kdy se uvádí také Benešův bratr Bohuslav z Laškova. Podle intabulace z r. 1358 byli oba syny Přibky z Opatovic a jejího muže Lutka, který však nemusí být totožný s Ludéřem z Ludeřova, zmiňovaným v r. 1349. Lutek je zřejmě zkratkou Lutohněva a Lutohněv z Laškova, syn Bohuslava, se připomíná spolu s otcem r. 1385. Jeho ženou byla tehdy Kateřina z Chomutovic, která dosti záhy ovdověla, neboť r. 1407 je jejím druhým manželem Jiřík z Brodu Dcerou Bohuslava byla r. 1373 i Markéta, která se r 1376 uvádí jako manželka Jana z Litenčic, Potomci Bohuslava sídlili na Laškově ještě r 1412 - uvádí se Bohuslav a 1407 Anna, žena Jarka z Pěnčína. Bohuslavou dcerou byla snad i Januše, která byla v l. 1388 - 98 manželkou Mikšíka Zuba ze Zdětína, který predikátu z Laškova také používal. Zda Václav z Laškova z l- 1390 - 1397 a Ctibor, jmenovaný Václavem r. 1391 byli Bohuslavovými syny, o nichž anonymně hovoří zápis z r. 1373, nelze rozhodnout. Bohuslav sám však způsobil, že se r. 1373 dědictví potomků ztenčilo prodejem dílu Laškova Bohuši Hechtovi ze Šincdorfu (Slavoňova), který Bernard Hecht r. 1384 přepustil lanškrounským Augustiniánům. Na tomto díle snad působily další osoby píšící se po Laškově - totiž r. 1390 Květoň a 1397 Zdich a Jiřík Jordán. Protože na konci 14. století se na Laškově vlastnicky podíleli ještě příbuzní z Ludeřova, manželé dcer, vladykové z Dubčan a Petr z Odunce, dosáhlo rozdrobení takového stupně, že o finančně náročné stavbě sídla nemůže být řeč. Bohuslavova větev však počátkem 15. stol. vymřela a ludeřovská větev se postarala o nápravu.

Prvním známým majitelem Laškova byl rod z Opatovic, který se psal též z Laškova. Roku 1349 se připomíná Beneš z Laškova, r. 1479 se z části dostává Laškov do majetku Václava ze Švábenic, který se stal zakladatelem druhé větve - laškovští ze Švábenic. Je zajímavé, že kolem roku 1500 byly v Laškově obecní lázně.

Synové Beneše sídlili především na Ludeřově, ač se občas psali i z Laškova. V letech 1376 - 1418 se připomíná Beneš či Benešek z Ludeřova. 1376 - 1413 Jan a 1376 - 1410 Hereš (Heralt). Benešovou první ženou byla r. 1397 Anna z Čertory, druhou Markéta z Kravař nebo Obory - 1406, žila ještě 1437 a v letech 1406 - 1410 je doložen ve funkci olomouckého podkomořího. Také Jan byl dvakrát ženat, poprvé s Kateřinou z Buchlovic (doložena 1398), podruhé s Jarkou z Topolan (1399 - 1413). Zřejmě s Kateřinou měl syna Jarohněva, který se připomíná pouze jednou (1413), ale asi od něho vzešla větev ludeřovských z Oder. Hereš byl r. 1386 ženat s Markétou a na sklonku života (1406) se psal po Oprostovicích. Jeho dcerou byla asi Kateřina, která r. 1447 byla ženou Smila z Kremže, od roku 1447 držitele Ludeřova. Jedinou známou dcerou Beneše I. byla Oběsda, o níž jen víme, že v letech 1368 - 81 měla za manžela Divu z Čekyně, který se r. 1379 také psal z Laškova.

Vraťme se k Beněši II., který po Bohuslavovi z Laškova získal jeho díl Laškova a postupně se mu podařilo skoupit takřka všechny světské díly Laškova. Z jeho dětství k r. 1437 známe Dorotu z Laškova, jejímž mužem byl Jan Klášter ze Žerotína a Beneše z Laškova, který r. 1437 manželce Kateřině z Nitkovic a Želetic zapsal věno. R. 1447 ji v předtuše blízké smrti učinil poručnicí svých dětí. Vdova r. 1466 vzala dědictví na spolek dcer Elišku a její děti (po Václavovi ze Švábenic) Zděňka a Žofku. Dožila se vysokého věku, neboť ještě r. 1480 zápis rozšířila o další vnuky Václava, Annu a Zuzanu ze Švábenic. Václav, který se po něm od r. 1480 psal, musel o něj ještě svést spor s Bočkem Kunou z Kunštátu, jemuž r. 1492 král Vladislav II. zapsal. Při rozhodl r. 1493 stařičký Jeroným z Ludeřova a Oder, zřejmě syn Jarohněva, jenž potvrdil přenos práv po strýci Benešovi, který držel ves a tvrz Laškov. Z toho plyne, že tvrz zřejmě vystavěl Beneš II. z Laškova a Ludeřova, což vzhledem k podkomořskému úřadu odpovídá.

Václav ze Švábenic záhy zemřel a Laškov zdědil syn Zdeněk, který žil ještě 1510, ale již 1511 se uvádí jeho vdova Janka z Kokor. Čtyři roky nato zapsal jeho syn Aleš na Laškově věno Žofce ze Zdětína. R. 1550 Aleš ze Švábenic zapsal Laškov s tvrzí Bohuši Kokorskému z Kokor, v jehož rodě zůstal až do r. 1624. V letech 1579 -1601 na něm seděl jeho syn Jan a pak Bohuš Kokorský z Kokor. Bohuš zemřel asi r. 1624 a poručníci 1631 intabulovali zboží s tvrzí Fridrichovi Vojskovi z Bogdunčovic. Ručitelé za zadluženého Fridricha r. 1649 prodali zboží Melicharovi Ledenickému z Ledenic a ten ho ihned zapsal plukovníkovi Janu Freyovi. Konečně jeho syn Jan Felix prodal r. 1683 panství olomouckým Augustiniánům. Tak po třech stech letech došlo ke spojení světské a církevní části.

Laškov změnil majitele r. 1548, když Aleš Laškovský ze Švábenic zapsal Laškov s tvrzí a dvorem Bohuši Kokorskému z Kokor. Roku 1612 byl kokorskými v Laškově vystavěn kostel, jemuž kardinál František Dietrichštejn na den Nanebevzetí Panny Marie udělil odpustky.

Statek kokorských byl r. 1627 prodán Fridrichu Vojskovi z Bogdunčovic a ve smlouvě je i zmínka o pivovaru, který k majetku patřil. V r. 1638 bylo laškovské panství značně rozsáhlé, byla zde ovčárna, pivovar, dva mlýny, kostel, fara, ale už v roce 1643 bylo panství prohlášeno za zcela zničené. R. 1649 bylo prodáno Melicharu Ledenickému z Ledenic a v dalším roce se stalo majetkem Jana Freye. Roku 1683 se stalo majetkem kláštera Augustiniánů u Všech Svatých na olomouckém předhradí. Augustiniáni vytvořili z Laškova střed rozsáhlého panství a připojili k němu ještě Budětsko, Lešany, Pěnčín, Rakovou, grunty ve Vrbátkách a Štětovicích.

R.1693 za preláta Englmana byl zámek restaurován a r.1784 byl klášter zrušen. R. 1825 zakoupil panství František Kolář, o kterém se praví, že byl dobrým hospodářem. Odprodal část půdy na postavení domků (vznikla osada Zastávka), pátral po stříbru u Rakové, otevřel lom na pokrývačskou břidlici. Jeho potomek Karel Jaroslav dal krásně opravit zámek a r. 1877 se v něm ubytoval císař František Josef I. u příležitosti císařských manévrů na Konicku. Za tuto službu bylo majiteli uděleno šlechtictví s přídomkem z Laškova a Lešan. Svědčí o tom velká pamětní deska umístěná pod arkádou. Statek i zámek byly postupně zadluženy a zakoupil je rolnický akciový cukrovar v Drahanovicích.

Zámek vyrostl z gotické tvrze, jejíž dispozice se zčásti uchovala uprostřed. Analýzou půdorysu vyplývá, že nejstarší jádro zřejmě představuje útvar masivní obytné věže a snad i podsklepené budovy k ní mírně šikmo přiložené. Dodnes má tento trakt jiné výškové úrovně sklepů a zvýšeného přízemí. Zdivo obou objektů prostupuje zčásti ještě do patra . Podoba dalších ev. objektů a fortifikace z těsně předhusitského období nám uniká.

Zdá se, že Zdeněk či Aleš Laškovský ze Švábenic své sídlo zvelebili v goticko-renesančním duchu. Na stojící budovy navázala hradba uzavírající obdélnou plochu, přičemž k obytné věži a paláci byly přistavěny dva jednoprostorové přístavky. Vznikla tak dvojkřídlá dispozice, jak ji známe z nedaleké Vranové Lhoty, a použití věžic nakoso je doloženo na několika pozdněgotických stavbách. Na skutečnost, že prostor u jižní věžice původně asi nebyl zastavěn poukazuje šikmé propojení hradeb. Naopak do východní proniká kout místnosti. Etapa se vyznačuje masivními kamennými zdmi. Ani toto sídlo již v 2. polovině 16. stol. nepostačovalo vzrůstajícím nárokům majitelů a došlo k renesanční přestavbě. Navenek přibyl celý SZ trakt, čímž se zarovnalo původně zalomené průčelí. V SV polovině 1. podlaží byla přitom zřízena dlouhá místnost s výsečovou klenbou a upravena byla část paláce zprostředkující do ní přístup. Až k jižní nárožní věžici bylo rozšířeno JZ křídlo vybavené bohatými klenbami ve zvýšeném přízemí a schodištěm, pro něž byla vytvořena mezi gotickým palácem a renesanční přístavbou.

Přibližně v této podobě se dočkal zámek přechodu do rukou řádu. Augustiniánský prior Ambrož Engelman nechal na samém konci 17. stol. zámek upravit. Pravděpodobně v té době byl interiér východního nároží upraven na kapli, při níž vnikla přízemní chodba otevřená do nádvoří a postranní chodby v patře propojil prostor nad překlenutým vjezdem. Klenby lodžie a místnosti vedle renesančního sálu při jižní věžici pocházejí asi z konce 17. stol. Barokně byly zaklenuty některé sklepy a konečný vzhled zámek získal v r. 1887. Ostatní vnitřní úpravy modernizovaly především zvýšené přízemí a patro.