Orná půda vznikala postupně mýcením lesů a má v této oblasti většinou nedostatek vápníku. Ve východní části je nejúrodnější (řepařská oblast), zbytek náleží k oblasti obilnářské. Nejméně úrodná půda je v jižní a jihozápadní části, kde je drsnější podnebí se studenými větry. Z historických pramenů se dá zjistit, že se nejvíce pěstovalo žito a oves, z nichž se také odváděly desátky. Používalo se hlavně na chleba. Kromě toho se pěstovalo proso, konopí, hrách a pohanka. Pšenice se pěstovala jen v několika osadách na východě a bylo jí tak málo, že nestačila ani na výrobu tzv. bílého piva, teprve od 18. stol. se vařilo tzv. červené pivo z ječmene. V té době byly při každém pivovaru zřízeny chmelné zahrady, které však koncem 18. stol. zanikaly.

Ve štěpnicích - jak se tenkrát zahradám říkalo - pěstovali jednak zeleninu pro kuchyňskou potřebu, jednak ovocné stromy. Ze zeleniny byla pěstována kapusta, zelí, tuřín a vodnice. Ovocné stromy byly v poddanských zahradách vzácností, poněvadž zde dosti trpěly silnými mrazy. Z technických plodin byl pěstován len, který byl v zimě podomácku spřádán a sloužil k výrobě plátna. V r. 1797 se na Konicku spřádání lnu věnovalo 1383 osob a spřádání vlny 34 osob. V 19. stol. pěstování lnu ustupuje.

Pozemky byly obvykle rozděleny na tři díly. Na prvním byly pěstovány ozimy, na druhém jařiny a třetí část byla ponechána ladem. Méně úrodná půda byla ponechána jako pastviny. Teprve koncem 18. stol. nastal obrat v polním hospodářství - šířilo se pěstování brambor, jetele, čočky. Poněvadž pastevní chov dobytka přecházel ve stájový, byl dostatek hnoje a pole již nebylo třeba nechával ležet ladem k dosažení dobrého výnosu a tak mizí úhory i pastviny. V 19. stol. zaniká pěstování konopí, pohanky a lnu, zato se šíří pěstování pšenice, ječmene, ve východní části i cukrovky a všude pak krmná řepa, tuřín, vojtěška a kukuřice na píci. Pole bylo možno kvalitnějším nářadím lépe obdělávat, mokřiny byly odvodněny a zavedlo se používání umělých hnojiv. Počátkem 20. stol. se objevují benzínové motory a v 30. letech proběhla na Konicku elektrifikace.

O chovu dobytka jsou rovněž záznamy až z doby pobělohorské. Dobytek se většinou pásl na pastvinách a při jejich nedostatku i ve vrchnostenských lesích. Koně pěstovali jen sedláci, kteří měli povinnost s nimi robotovat. Obce si obvykle vydržovaly dva pastýře, tzv. velký pásl hovězí dobytek a malý pastýř pásl vepřový. Ovce byly většinou chovány jen vrchností, u všech dvorů byly zřízeny ovčírny. V době třicetileté války byly z drůbeže nejvíce chovány slepice, husy a krůty, z vodní drůbeže kachny.

Změnami v polním hospodářství a přechodem na stájový chov stouply stavy hovězího a vepřového dobytka a poddaní byli nuceni udržovat stavy koní. Chov ovcí postupně zanikal.

Rybníkářství a chovu ryb byla před třicetiletou válkou věnována velká pozornost, za války však četné rybníky zanikly a byly proměněny v louky a pole.

Lesnímu hospodářství nebyla v historických dobách věnována téměř žádná péče, neboť většina kraje byla porostlá lesem a na vymýcených plochách byly zakládány osady, jak dokazují jejich jména (Hvozd, Bukovina, Březina, Polomí). V lesích se kácelo jak kdo považoval za vhodné aniž se kdo staral o výsadbu. Navíc sem pro dřevo dojížděli již ve 14. stol. z Hané. Řízené lesní hospodářství nastalo až koncem 18. stol. po převzetí do státní správy. Lesy byly rozděleny na turnusy, stanoven roční výsev, plán těžby a rovněž byly zaváděny nové druhy jako modřín a jasan.

V dávných dobách bylo na venkově málo řemeslníků, neboť většinu prostých potřeb si venkované vyráběli sami. Pokud existovala nějaké živnost, zvláště pokud potřebovala nákladné vybavení, byla majetkem vrchnosti. Jednalo se hlavně o mlýny, kovárny a hostince. Mlynáři byli pouhými nájemci a platili nejen roční úrok ale i jiné dávky. U většiny mlýnů musel mlynář vykrmit vrchnosti vepře. Mlýny byly dvojího druhu: na mouku a na střelný prach. Vodního pohonu využívaly i pily pro řezání dřeva. Koncem 18. stol. přecházely v dědičné vlastnictví mlynářů, jen pily si vrchnost ponechala. Mlýny byly většinou vodní, koncem 18. a začátkem 19. stol. byly stavěny i větrné, jaký se např. zachoval i v Hačkách. Kovárny byly pronajímány a koncem 18. stol. prodávány do dědičného vlastnictví. Hostince byly dvojího druhu: vrchnostenské a rustikální. Hostinští byli povinni odebrat určitý počet sudů piva a to vyčepovat, jinak museli osadníci uhradit vrchnosti ušlý zisk. Totéž se týkalo i vína a kořalky. Později stavěla vrchnost při obchodních silnicích velké formanské hostince s rozsáhlými stájemi.

Na konickém panství byla rovněž jedna kolomazná pec a pro kolomaz si jezdili sedláci až z Hané. Také se z popela získávala potaš pro sklárny v Boskovicích. V lesích se pálilo až do poloviny 19. stol. dřevěné uhlí. Všude tam, kde se vyskytoval vápenec, byly vybudovány pece na pálení vápna, po zřízení vápenek v Jesenci a Měrotíně koncem minulého století zanikly.

Pivovary byly zřizovány většinou v 16. a 17. stol. a to na všech panstvích (Konice 1608, Krakovec 1609, Laškov 1638, Raková 1639). Téměř u každého pivovaru byla i palírna, kterou mívali obyčejně pronajatu židé. Při palírně bývala i varna potaše, obchod se zbožím a kůžemi, často i výčep. Každá vrchnost mívala vlastní cihelnu pro výrobu cihel a tašek - bývala v Konici, Laškově a Ptení.

Řemeslníci se většinou usazovali v městečku Konici. R. 1753 bylo v Konici ze 124 usedlých jen 19 rolníků, 11 nádeníků, výměnkářů a žebráků. Všichni ostatní byli řemeslníci. Na venkově převažovali tkalci a obuvníci. Průměrná denní mzda tesaře činila tehdy 18 kr., zedníka 21 kr. Největší rozkvět tkalcovství byl za napoleonských válek, kdy na Konicku bylo přes 400 tkalcovských mistrů, kteří odváděli zboží do Vídně a Schafberské privilegované kotonové fabriky. V druhé polovině 19. stol. se na Brodecku rozšířila výroba slaměného zboží v domácnostech. Brzy ale zanikla.

Koncem 19. stol. byly pokusy oživit výrobu na Konicku zakládáním průmyslových závodů např. na výrobu obuvi, hedvábné látky, slaměné klobouky, ale všechny postupně zanikly. Přechodně se opět rozšířila domácí výroba pro obuvnické a oděvní firmy v Prostějově (Fr. Rolný).