Podle národnosti bylo na Konicku v roce 1880 76% obyvatel české národnosti a 24% německé národnosti. Ostatních národností bylo minimum, k židovské se hlásilo jen 23 obyvatel. Hustota osídlení byla v roce 1791 jen 61 obyvatel na 1 km2. 92,6 % obyvatelstva bylo vyznání římskokatolického, 6,1% českobratrského, 0,3 % evangelického, 0,1 % židovského a 0,7 % bez vyznání.

16. stol. bylo stoletím příznivého populačního klimatu a trvalého přírůstku obyvatelstva. Na přelomu 16. a 17. stol. byl vystřídán stagnací a posléze poklesem o 10 - 20 %, který vyvrcholil na konci třicetileté války. Musíme tu ale počítat s podílem velké migrace a přeléváním populace z míst silněji zalidněných (např. horských oblastí Němci) do nížin vyprázdněných dočasně Čechy.To je období, kdy můžeme písemně doložit první naše předky.

Konec 16. stol. byl poznamenán velkými hladomory. První zásobovací krize byla způsobena neúrodou v letech 1570 -1571. Ještě vážnější hladomor přišel v roce 1590. Hrozné sucho způsobilo nejen nedostatek obilí, ale i krmiva pro dobytek. Je otázkou, jestli zánik Haček v těchto letech měl nějakou souvislost s hladomorem nebo byla příčina jiná (požár...). Možná na tom měla podíl i velká epidemie moru, která dosáhla vrcholu roku 1572 a postihla kromě Čech i některá místa na Moravě. Další morová vlna se z Čech na Moravu přenesla v roce 1584. Kromě těchto epidemií řádily i jiné choroby a byla vysoká i úmrtnost způsobená úrazy, poporodními komplikacemi a zejména vysokou kojeneckou úmrtností. Ztráty na obyvatelstvu během třicetileté války se v Čechách odhadují asi na 30%. Úbytek obyvatelstva a jeho zchudnutí se odrazil i v ekonomicko-sociálním vývoji. Způsobil pokles cen zemědělských výrobků a nedostatek pracovních sil. Nezájem o hospodaření na gruntech byl dán tím, že za nízké hladiny cen bylo jen stěží možné hradit „poddanská břemena“, tj. desátek (2%), kontribuci (51%), plat vrchnosti (včetně robot a naturálií 43%) a konečně tzv. gruntovní peníze, tj vyplacení podílů z gruntu sourozencům a ostatním příbuzným. Velkostatky reagovaly zvýšenou kontrolou pohybu poddaných, zaváděním vysokých robot a nucené námezdní práce, vynuceným usazováním poddaných na pustých usedlostech (že by to byla příčina obnovení Haček?). Depopulace země tak podstatně urychlila proces utužování poddanství.

Roku 1714 na Moravu dorazila další morová epidemie po níž kromě mnoha zemřelých zůstaly v četných městech známé barokní morové sloupy. Na vysoké úmrtnosti se ale také podílely obvyklé příčiny jako nemoci dýchacích cest u starších osob na konci zimy nebo zase každoročně pro konec léta typická zvýšená kojenecká úmrtnost na střevní potíže. V 17. a 18 stol. umíralo z tisíce narozených dětí cca 200 (20% !!!). To bylo kompenzováno tím, že ženy, které se vdaly před svým 20. rokem mívaly průměrně 9 dětí, ale ty, které se vdaly až po třicítce jen cca 4 děti. Práce z jiných lokalit dokonce uvádí, že z 1000 narozených dětí jich během prvního roku života zmíralo až 350, dalších 250 před dovršením 20. roku a teprve zbylých 400 mělo šanci dožít se vysokého věku.

V první polovině 17. stol. (tedy tam, kde začíná náš rodokmen) byla charakteristická především nízkým průměrným věkem, polovina obyvatelstva byla ve věku od 15 do 49 let. Osob vysokého věku bylo jen 5 -15 % a proto tehdy (až do josefinských dob) usedlost přejímal nejmladší syn, aby hospodáři odcházeli na výměnek co nejpozději. Bylo problémem uživit v rodině větší počet dětí a proto byla snaha je co nejdříve zapojit do práce nebo poslat do služby. Západoevropská rodina byla tehdy tvořena jen manželským párem a jeho svobodnými dětmi. Rodiče mívali poměrně vysoký věk, poněvadž sňatek uzavíral jen ten, kdo měl zajištěnou existenci, včetně samostatného bydlení. S tím souviselo, že mladí lidé trávili několik let ve službě jako čeledíni a děvečky a tak získávali pracovní návyky a finanční prostředky pro samostatný život. Pro děti z chudých rodin a sirotky to byla i určitá forma sociálního zabezpečení. Součástí rodiny západního typu byl i institut výměnku, tedy smluvní zajištění existence odstoupivšího hospodáře. Někdy je ale problémem jednotlivé rodiny odlišit, zejména v případě, kdy na zemědělské usedlosti najdeme kromě hospodáře také rodiny tzv. podruhů, tj. lidí žijících v nájmu. Podle příjmení to byli většinou příbuzní hospodáře, a to jak svobodní, tak ženatí. Rodinnou domácnost zpravidla tvořil jeden manželský pár s dětmi, případně s čeledí. V době malé naděje na větší délku života rodiče sotva stačili vychovat své nástupce a předat jim rodinný statek a zkušenost, jak na něm hospodařit. Přežilo-li více dětí, musely ustoupit jedinému dědici. Většinou pak hledaly uplatnění přivdáním či přiženěním do jiných rodin, za dědice jiných statků. Často se však tito sourozenci museli spokojit s postavením zemědělské čeledi u svých šťastnějších příbuzných nebo u cizích hospodářů. V českých zemích převládal západní způsob s jedním dědicem, podle rakouské legislativy až do konce 60. let 19. stol. závětí nedělitelné selské usedlosti. V chudých zemědělských krajích na Moravě málokdy dědic usedlosti zvládl vyplatit podíly všem svým sourozencům, proto bylo v těchto oblastech ještě při sčítání obyvatelstva v druhé polovině 19. stol. zjišťováno mnoho svobodných příbuzných hospodáře žijících s ním pod jednou střechou ve fakticky služebném postavení.

V polovině 18. stol. se lidé v českých zemích dožívali v průměru 25 - 28 let, na počátku 20. stol. 40-ti let a na jeho konci průměrně 73 let. Příčinou prodlužování průměrného věku byla hlavně změna epidemiologické situace (na počátku 18. stol. skončily morové epidemie), zlepšení vyživovací a hygienické situace obyvatelstva, rozvoj zdravotnictví a přírodních věd a hromadná výroba účinných léků. Ještě v 18 stol. umíralo hlavně hodně dětí na infekční choroby jako černé neštovice, spála, spalničky, černý kašel. V 19. stol. zase bývaly silné epidemie cholery a postupně ji na dlouhou dobu vystřídala nemoc chudých - tuberkulóza. Z dnešního pohledu jsou příčiny úmrtí popisovány velmi mlhavě s vyjímkou úrazů, sebepoškození či sebevražd či zabití. Velmi často se totiž uváděla "horečka", "zimnice", "stařecká sešlost", děti umíraly na "psotník", "křeče", "slabost". Zvláštní pozornost byla věnována sebevraždám, kterých byl v českých zemích poněkud vyšší počet než v ostatních evropských zemích. Před první světovou válkou umíral na tuberkulosu každý pátý občan. Dá se vysledovat, že kdo se v 18. stol. dožil 15-ti let, měl velkou pravděpodobnost dožít se 55 - 60 let.

Neustálým růstem počtu bezzemků se zhoršovala bytová situace na venkově, protože až do druhé poloviny 18. stol. si podruzi (často sourozenci hospodáře se svou rodinou) jen vyjímečně stavěli vlastní obydlí a většinou se museli spokojit s druhořadým postavením na selských usedlostech. Z pohledu produkce a rozdělování efektu hospodaření byli zcela podřízeni (stejně jako čeleď či chasa) rozhodnutí hospodáře, který byl dědičným majitelem gruntu. V těchto vrstvách nebylo snadné uzavřít manželství a vrchnost sňatkům venkovské chudiny přímo bránila. I když dekret o zrušení nevolnictví z 1. listopadu 1781 zrušil povinnost snoubenců mít ke sňatku povolení vrchnosti, faráři jej od poddaných běžně vyžadovali až do zrušení poddanství v roce 1848, kdy byl nahrazen konsensem politickým. Teprve od roku 1869 byl tento svérázný a jinde v západní Evropě již nemyslitelný pozůstatek feudalismu odstraněn. Na možnost uzavřít sňatek měl nepochybně vliv i zákon, podle něhož nesměla výměra pozemků selské usedlosti klesnout pod 40 měřic (7,67 ha) a který platil do roku 1868.