V tradičních rodinách českých zemích v první polovině 17. stol. ženy uzavíraly sňatek většinou až po 19. roku života, ale ani věk 15 let nebyl vyjímkou. Ve věkové skupině 15 - 19 let byla na vesnici provdána zpravidla jedna čtvrtina až jedna třetina žen. Mezi manžely bývaly často velké věkové rozdíly, které se ještě zvyšovaly druhými sňatky, kdy si ovdovělí muži brali za ženy spíše mladou dívku než stejně starou ženu. Muži se většinou ženili až po 24 roce věku. Pro třicetiletou vdovu byla šance na nový sňatek malá (zvláště pokud nemohla ženichovi nabídnout větší majetek) a po čtyřicítce téměř nulová. Věková nerovnost měla kromě jiného i sociálně psychologické důsledky. Vysoký věk otce izoloval psychicky ženu a omezoval mužův vliv na výchovu dětí, tím spíše, že muž byl pohlcen výkonem zaměstnání a když děti dorůstaly, byl již stařec nebo již byl mrtev. Nutnost opatřit dětem novou matku vedla k tomu, že se ovdovělí muži ženili velmi brzy po úmrtí manželky, někdy jen po několika týdnech.

Zajímavé je, že pokud jde o nemanželské děti, byla jejich úmrtnost obecně vyšší, než u dětí manželských, což je patrné i v našem rodokmenu. Bylo to asi dáno tím, že v úplné rodině mělo dítě lepší sociální a ekonomické podmínky pro přežití. O většinu nelegitimních dětí se jejich matky nemohly starat tak, jak by chtěly. Společenská degradace a vyhnání ze služby, které tyto svobodné matky po narození dítěte často postihly, jejich životní poměry ještě zhoršovaly. Problémem však zůstávala náhradní strava, kterou byli na venkově živeni kojenci a batolata, když je matky přestaly kojit. Četná úmrtí kojenců a dětí do pěti let (viz rodokmen) - současníky klasifikovaná jako následky křečí, psotníku apod. - byla s největší pravděpodobností důsledkem nevhodné a nehygienicky připravené náhražky mateřského mléka (často z vody pochybné kvality), ale také často podvýživy. Děti narozené před manželstvím bývaly často při dodatečné svatbě či později otcem uznány za vlastní. V oblastech, které byly obydleny převážně českým obyvatelstvem byl podíl dětí narozených mimo manželství poměrně nízký na rozdíl od oblastí, kde žila převaha Němců (tam někdy dosahoval až 30 %). V českých zemích se počet nemanželských dětí během staletí zvyšoval a v letech 1810 - 1840 dosáhl maxima - 14 %. Tato čísla mohou být do jisté míry ovlivněna i tím, že ještě v 17. stol. a počátkem 18. stol. byla existence nemanželských dětí „retušována“ tlakem duchovní i světské vrchnosti k dodatečnému uzavírání manželství. Teprve osvícenství bylo v tomto ohledu liberálnější a tak počty nemanželských dětí jsou relativně vyšší.

Původně zřejmě nebyla zákonem stanovena dolní věková hranice pro sňatek, od roku 1811, kdy vstoupil v platnost občanský zákoník, se však u osob mladších 24 let vyžadoval souhlas jejich zákonných zástupců. Zároveň se uplatňovalo i další omezení: vojenská služba byla povinná a byli od ní osvobozeni jen dědici selských usedlostí a některá povolání státní služby. Muž, který nebyl u odvodu a nebylo jisté, zda nebude povolán k výkonu vojenské služby, povolení k sňatku obvykle nedostal. Po roce 1858 se žádný muž mladší 22 let nesměl ženit, pokud nezískal mimořádné povolení od místodržitelství.

V minulých stoletích byla téměř běžnou součástí každodenního života lidí i smrt, se kterou se setkávali v rodině častěji než dnes. Např. v polovině 19. století byl průměrný věk dožití obyvatel v českých zemích přes 30 let, zatímco na počátku 20. století se zvýšil na 40 let. Míra úmrtnosti v českých zemích do konce 70. let 19. století tvořila vysokou hodnotu 28 – 30 promile. Od počátku 90. let do roku 1913 poklesla o třetinu na 19 promile. Velice vysoká zůstala po celé 19. století kojenecká úmrtnost, jejíž pokles lze datovat od konce 90. let 19. století. Ještě v roce 1892 však umíralo z 1 000 živě narozených kojenců celkem 271 během prvního roku života. Do čtyř let života zemřelo dalších 10 % dětí. Ve druhé polovině 19. století patřila úroveň kojenecké úmrtnosti dosažená v českých zemích k nejvyšším v Evropě. Ideál dobré smrti spatřovali lidé v 19. století v úmrtí doma ve vlastním domě a posteli v kruhu svých blízkých a v usmíření s rodinou a sousedy. S úmrtím se pojilo mnoho rituálů. Bylo zvykem se se zesnulým rozloučit a naposledy ho navštívit v jeho vlastním příbytku. Všechny náležitosti spojené se smrtí a pohřbem zařizovali pozůstalí a přátelé nebožtíka. S předzvěstí blízké smrti souviselo zaopatření svátostmi a sepsání testamentu, který měl pozůstalým zaručovat nekonfliktní rozdělení majetku zemřelého.