Z období nejstaršího osídlení našich zemí - ze staršího paleolitu - se na území Čech a Moravy dochovaly jen zbytky typické industrie (nástroje) a to u Prahy a na Stránské skále v Brně. Ze středního paleolitu, který je spojen se skupinou neandrtálců, je nalezišť více, ale počet obyvatel se odhaduje spíše na několik stovek než tisíc. Osídlení v mladším paleolitu bylo už podstatně silnější, zvláště na Moravě (Předmostí u Přerova, Dolní Věstonice, Pavlov, Brno). Tito lovci mamutů obývali je malou část území v početnějších tlupách a jejich počet se mohl pohybovat kolem tisícovky.

Po období střední doby kamenné (mezolitu) přišel snad největší zlom v lidských dějinách - vznik zemědělství a tím i usedlý způsob života s trvalými příbytky a chovem zvířat. Vedlejším produktem byl pak vynález keramiky, což byla skutečná revoluce, proti níž Americká, Františekouzká i Velká říjnová dohromady neznamenají nic. Paleolitičtí lovci přicházeli z jihu v teplých obdobích a ve studených se zase stahovali zpět. Na naše území pronikl lid s tzv. lineární keramikou - první zemědělci. Postupovali kolem řek a osídlovali jejich břehy. Na Moravě se to týkalo především řeky Moravy. Sídliště nebývala od břehu dál něž 500 m a jen v nížinách, jejichž nadmořská výška nepřesahovala 350 m. Odhaduje se, že v do první poloviny 5. tisíciletí př. Kr. existovalo v českých zemích asi stovka sídlišť s asi deseti tisíci osob.

Od počátku neolitu až po sklonek eneolitu nedošlo k výraznější migraci obyvatel, až na konci eneolitu, kolem roku 2800 př.Kr. se objevila ve střední Evropě nová velká skupina lidu se šňůrovou keramikou a později, kolem roku 2400 př. Kr. lid se zvoncovitými poháry.

V dobách, kdy byl nynější Hornomoravský úval již osídlen, bylo Konicko ještě stále pusté. Důvodem asi byly rozsáhlé lesy s četnými močály. Celý bohuslavický katastr nebyl - podle dosud dostupných informací - osídlen. Existuje pouze jeden nález broušené industrie (sekeromlatu) z okolí Bohuslavic, datovaný do pozdní doby kamenné (eneolitu). Nejsou známy ani bližší nálezové okolnosti, protože byl objeven již na konci 19. stol. Stepi s navátou sprašovou půdou zabíraly jen východní svahy vysočiny u Ludmírova a právě odtud postupovalo v starší době kamenné osídlování diluviálním člověkem.

Ale již v době eneolitické (3000 - 1000 let př. Kr.) začal sem pronikat člověk i ve směru od Olomouce k Pěnčínu, Laškovu, Přemyslovicím a Krakovci a směřoval k již osídleným oblastem u Jevíčka a Boskovic. To vše lze doložit nálezy kamenných mlatů v uvedených oblastech. Nejdříve bylo asi osídlen prostor dnešního Laškova a Pěnčína, kde je doloženo osídlení již na počátku mladší doby kamenné - v neolitu. Jsou zde zachycena sídliště lidu kultury s lineární keramikou a kultury lidu s moravskou malovanou keramikou. Obě patřily k prvním zemědělským kulturám na Moravě vůbec. Sídliště jsou na mírných svazích sklánějících se k potoku Šumici a v nálezech převažuje keramika a štípaná industrie, tj. nástroje z pazourku. Nejvýznamější postavení v pravěkých dějinách dosáhl tento prostor v pozdní době kamenné - v eneolitu. V té době existovalo opevněné sídliště kultury lidu s nálevkovitými poháry na výšině v lokalitě Rmíz u Laškova. Toto sídliště - hradisko - je zbudováno na rozsáhlé ostrožně nad Terezským údolím, cca 90 metrů nad protékající Šumicí. Je obehnáno trojitým systémem valů a příkopů. Valy tvořila kamenná plenta, která byla zpevněna dřevem a překryta hlinitou masou. Toto sídliště vymezuje plochu cca 9,4 ha. Na okraji hradiska byly umístěny řemeslnické dílny.

Necelý 1 km od tohoto hradiska - na návrší označovaném jako Křemela - bylo objeveno i pohřebiště jeho obyvatel. Jedná se o dva mohylníky. Mrtví byli pohřbíváni žárově. Mohyly mají oválný nebo obdélníkový tvar a byly navršeny hlinitým náspem, ve starším období této kultury byly obloženy i kameny. Společně se zemřelým byly do hrobu uloženy i nezbytné milodary: keramika, broušené nástroje (sekeromlaty), štípaná industrie apod. Pod hradiskem bylo objeveno ještě jedno neopevněné nížinné sídliště ze stejného období, které sloužilo zřejmě jako „služebná“ osada k tomuto komplexu. Podařilo se zde doložit vůbec první zpracování kovu - mědi - na Moravě. Vedle jednotlivých měděných předmětů zde byla nalezena i surovina s polotovary a nástroje dokládající místní zpracování mědi.

Teprve později v době bronzové (1800 - 900 l. př.Kr.), v době žárových hrobů slezského typu, kdy pronikl na Moravu lid s pokročilejší kulturou, lze prokázat stálá sídliště podle nálezů popelnicových polí s bronzovými srpy podél úpatí Kosíře směrem od Čech pod Kosířem k Laškovu, Pěnčínu a Krakovci. Z této doby pochází zbytky hradiska na horském ostrohu u Laškova zvaném Rmíz a ve Stražisku.

Na začátku starší doby bronzové naplnila celé naše dnešní území na 500 - 600 let tzv. únětická kultura. Ve střední době bronzové se hlavně rozšiřovalo osídlení na území Čech. Na konci mladší doby bronzové se počet obyvatel dnešních Čech a Moravy odhaduje na cca 40 tisíc. Tato hodnota se příliš nezměnila ani v době halštatské kultury ve straší době železné. Posledních 450 let př.Kr. pak je celá střední Evropa ovládána kulturou laténskou, jejímiž nositeli byli Keltové. Zprvu se předpokládalo, že šlo o typickou migraci, že Keltové na území Čech a Moravy vtrhli a podmanili si je, v poslední době se však přišlo na to, že alespoň část Čech patřila k území, kde keltská kultura povstala a dále byla rozvíjena do charakteristické podoby. Na začátku našeho letopočtu už musíme počítat na celém dnešním území ČR kolem jednoho sta tisíc obyvatel.

Lid lužických popelnicových polí z mladší doby bronzové až starší doby železné (halštatu) znovu obnovil osídlení hradiska Rmíz u Laškova a posílil jeho opevnění dalším valem, proto má dnes hradisko čtyřnásobný prstenec valů. V katastru Laškova jsou navíc další dvě jednoduchá zemědělská sídliště a jejich žárové pohřebiště. Laškov s Pěnčínem tvořily jakousi nejsevernější hranici pravěkého osídlení v okrese Prostějov. Směrem na jih jsou nálezy pravěkých sídlišť a pohřebišť četnější. Osídlení v době železné (1000 - 500 l. př.Kr.) dokládají nálezy u Dzbele a Ponikve.

V letech 500 př. Kr. - 200 po Kr. si místní obyvatelstvo podmanili Keltové, kteří v oblasti Hradiska a Ponikve dobývali železo a zlato, jak dokládají nálezy nůžek, kleští, nožů a mincí. Co ale nelze spolehlivě prokázat, je přítomnost římské kultury (50 let př.Kr. - 450 let po Kr.), poněvadž nalezené římské mince z doby Marka Aurelia u Konice sem mohly být zaneseny později odjinud.

V prvních letech po změně letopočtu byli Keltové z našeho území vytlačeni germánskými kmeny - Čechy obsadili Markomani a Moravu Kvádové. Kraj kolem Kostelce na Hané osídlili v letech 200 - 500 po Kr. germánské kmeny Burů. Byla to skutečná výměna obyvatelstva, z předchozích obyvatel zůstaly asi jen některé odlehlé vesnice. Kupodivu ale v 6. století germánské kmeny území našeho státu opustily a nikdo neví přesně proč. Faktem je, že odešli bez boje a zde zanechali opuštěnou zem. Poslední z Germánů - Langobardi - byli r. 568 vytlačeni Avary do severní Itálie (dnešní Lombardie). To umožnilo slovanské populaci, jejíž pravlastí byla oblast jihovýchodního Polska a Ukrajiny, aby migrovala do rozsáhlých oblastí střední Evropy a postupně obsadila Čechy až k Labi, část Rakouska, Maďarsko, Jugoslávii, severní Řecko a celé Bulharsko. Od počátku však zde byli pod nadvládou avarských nájezdů, kterým učinil konec až Karel Veliký v 8. stol. Slovanské kmeny (Lužané - Češi, Holasici - Moravané) a rody (Hanáci, Slováci...) se původně usazují ve staré sídlištní oblasti černozemě, ale později se dělí na velkorodiny a šíří se i do méně výhodných lesnatých krajin. Ještě hlouběji proniká osídlování v době tzv. hradištní kultury (450 - 1100 l. po Kr.), která se vyznačuje keramikou zhotovenou na hrnčířském kruhu a přešla po pádu západořímské říše až do zemí slovanských a stala se jejich typickou kulturou.

V 7. a 8. století se dostalo slovanské etnikum do kontaktu s Avary. Tentokrát na rozdíl od té slovanské, šlo o výbojnou migraci, na Moravu snad již nepronikli, ale jejich vliv tam dosáhl. Právě proti Avarům sjednotil Slovany franský kupec Sámo a v roce 631 v bitvě u Vogastisburku porazil i Franky. V 8. - 9. stol. se velkorodiny dělí na rodiny a kočovný způsob života se mění na usedlý s rozvojem polního hospodářství a chovu dobytka. Objevují se názvy vesnic končící na -ice (např. čeleď rodiny Bohuslavovy byli Bohuslavici, osada pak Bohuslavice). Po pádu Velkomoravské říše ustupuje obyvatelstvo před Maďary na sever. Ke konci tohoto období se objevuje dělení společnosti na šlechtu, poddané a otroky.

V 9. století vyrostla mohutná Velkomoravská říše, jejíž centrum bylo nejspíše na jižní Moravě a přes sto let znamenala obrovský rozkvět slovanské kultury. Náhlý konec tomuto období učinily nejen vnitřní nesváry, ale hlavně vpád Maďarů. V té době činil počet obyvatel na Moravě kolem půl milionu. Po vpádu Maďarů počet obyvatel na Moravě v důsledku bojů a útěku výrazně poklesl a mocenské centrum se z Moravy přesunulo do Prahy, kde už zůstalo.

V 10. - 11. stol. se upevňuje vlastnictví půdy, které šlechta dostávala např. za vojenské služby, stařešinové pak prostým přisvojováním vesnic i s lidmi nebo usazováním otroků a zajatců. Za doby knížete Břetislava je již písemně doloženo darování půdy šlechticům. Vznikají obce s názvy končícími na -ov nebo -ín. Hradištní kultura sahá již do doby historické, kdy se již některá sídliště dají zjistit i z listinných materiálů (Hluchov - r.1131)

Ve 12. a polovině 13. stol. probíhá tzv. domácí kolonizace (ale např. Raková byla osídlena smíšeně - Němci), daná snahou šlechty obsadit darovanou půdu tak, aby nesla užitek a tím posílila moc šlechty. Vznikají obce se jmény porostů - lesní vsi - např. Hvozd, Březsko, Luká, Hačky, Dzbel, Jesenec... V té době bylo poddanství úplné, obživa obtížná, vesnice malé, obvykle 5,6,10, max 12 usedlých, vesměs v lesním porostu.

Prameny pro studium vesnické populace ve 13. - 15 století jsou ve srovnání s městy poměrně chudé, někde se dochovaly tzv. urbáře, které sloužily k evidenci poddanských povinností vůči vrchnosti. Část urbářů uvádí jmenovitý soupis držitelů poddanských usedlostí s údaji o velikosti usedlosti a povinnostech, jenž měl její majitel. Urbáře však neevidují bezzemky a členy domácností jednotlivých hospodářů. Po roce 1500 se začínají objevovat církevní matriky, které byly již v 14. a 15. století známy v románských zemích.

Středověká kolonizace našich zemích proběhla ve dvou odlišných periodách.. První charakterizoval rychlý populační růst, na němž se vedle růstu domácí populace podílela ve 13. a 14 stol. i německá kolonizace (tzv. cizí kolonizace - např. Mor. Třebová, Svitavy, severní Morava), kdy veškeré lesní území náleželo knížeti a osady byly zakládány buď na základě lánového systému nebo podle práva německého. Vsi byly rozsáhlé (Boršov 2500 ha) a kolonizace byla dokonalejší (podložena písemně, pozemky zakoupeny) a tehdy vzniklé vlastnické právo prolíná až do doby zrušení nevolnictví. I původní osady se přeměňovaly na lánové. Osídlení, k němuž bylo třeba nejen kapitálu ale i podnikavost, prováděli tzv. lokátoři. Tito pronajali část lesa a pozemek rozdělili pokud možno ve stejné lány, které byly novým osadníkům pronajímány do dědičného držení za podmínek stanovených privilegiem pro celou osadu a určujícím nejen platy a povinnosti , ale i jejich právní postavení k vrchnosti a půdě. Toto právo se nazývalo též burgrecht, z čehož vzniklo české pojmenování purkrecht.

V té době asi dochází k osídlení Bohuslavic a o něco později Rakůvky (německá), Rakové (moravská) a současně Polomí, vzápětí i Haček. Lze odhadovat, že Hačky byly osídleny v letech 1150 - 1200 a to z Bohuslavic. Že Bohuslavice byly středem této oblasti dokládá i skutečnost, že nedaleko nich se nachází starodávné slovanské Hradisko, zajisté z dob Bohuslaviců. Mluví se o něm v prvních zprávách o Bohuslavicích a také v nejstarší bohuslavické matrice z r. 1658. Dále to nesporně dokazuje příslušnost ke kostelu (z r. 1382), poněvadž ten býval prvním vrchnostenským podnikem.

Kolonisté za propůjčování půdy platívali jistou sumu peněz (tzv. podací nebo zákupní sumu). Lokátor býval odměněn tím, že dostal jeden nebo více lánů a stal se doživotním rychtářem nebo fojtem v osadě jím založené. Často neplatíval ani stanovený poplatek, zato míval vojenskou povinnost. Rychta byla obyčejně spojena i s právem výčepním nebo jiným (právo soudní) a byla osvobozena od roboty.

Osadníci platili z půdy stanovený roční plat - úrok, obyčejně ve dvou lhůtách (na sv. Jiří a sv. Václava). Kromě toho dávali naturálie a zavazovali se k nepatrným robotám (3-4 dny z lánu do roka). Též odváděli faráři a biskupovi jisté naturální dávky, později i neveliké peněžité platy, tzv. desátky. Často byla novým osadníkům dána lhůta (dokud neupravili půdu k osetí), po kterou nemuseli platit úroky ani robotovat. To se později projevilo v názvech některých obcí - Lhoty.

Toto je také doba, kdy se začínají objevovat první písemné zmínky o obcích, přestože již některé jistě existovaly delší dobu. Např. první písemná zmínka o Konici je z r. 1200, Pěnčín je vzpomenut 1278, Bohuslavice a Hačky 1318, Krakovec 1342, Přemyslovice a Laškov 1349 apod. Nejpozději však vznikly osady "familiantské" z rozdělených vrchnostenských dvorců a to koncem 18. stol. - 1782 Slavíkov, 1784 Zavadilka, 1797 Laškovský Dvorek, 1824 Gandia, 1825 Zastávka...aj.

Za nejstarší slovanské osady jsou pokládány okrouhlice, ale nověji bylo dokázáno, že starší osady mají ráz „lineární zástavby“ podél obou stran silnice. Většina vsí založených do 15. stol. má tvar lesních lánových vsí, jen Laškov, Březsko a Milkov se zdají být lánovými okrouhlicemi. Osady vzniklé v 18. stol. z rozdělených dvorců jsou stavěny ze dvou řad domků podél cesty, která mezi nimi vedla.

Ve druhé periodě dochází ke stagnaci počtu obyvatelstva i k úbytku. Nejstarší sídelní oblasti území českých zemí tvořily stepi a lesostepi pokrývající na Moravě oblast dolnomoravského, dyjskosvrateckého a část hornomoravského úvalu. Souvislé osídlení dosáhlo koncem 12. stol. nadmořské výšky 500 - 600 m. Na Moravě byla tato kolonizace proti Čechám slabší, ale zato dosavadní osídlení zde bylo větší. V této fázi středověké kolonizace bylo dokončeno osídlování venkova a došlo i ke změně obdělávání půdy tak, aby odpovídala novému způsobu orby v dlouhých úzkých pruzích. Na této kolonizační vlně se významně podíleli i němečtí kolonisté z Bavorska, alpských zemí, Frank, horního Saska a Slezka. Lákala je dosud neosídlená půda, výhody poskytované kolonistům za její zúrodnění i bohatství drahých kovů. Němečtí kolonisté vytvořili kromě nových měst i souvisle osídlené venkovské oblasti, hlavně při hranicích země. Němci však neosídlovali jen neobydlená území, ale místy převrstvili i řídké starší slovanské obyvatelstvo - na Moravě např. v okolí Svitav.

Vrcholná vesnická kolonizace přinesla cenné výrobní inovace, které umožnily pěstování obilí ve vyšších polohách a zvýšily výnosy zemědělské výroby, přinesla i nové typy půdorysu vsí a jejích polností, ba dokonce nové právní poměry na venkově (emfyteutické neboli německé právo), ale také novou etnickou podobu českých zemí. Dosud totiž převažoval slovanský charakter země, od 13. stol. se vytvořila teritoria obývaná výlučně Němci a české země se staly dvojjazyčnými. Na Českomoravské vrchovině vytvořili Němci tři rozsáhlé ostrovy. První se táhl severně a východně od Jindřichova Hradce až na Novobystřicko a Slavonicko. Druhý byl hlavně podmíněn těžbou stříbra v Jihlavě a sahal až za Havlíčkův Brod a do okolí Pelhřimova. Třetí obklopoval města Lanškroun, Svitavy, Moravskou Třebovou a Jevíčko. Tato poslední oblast již byla v kontaktu s oblastí obývanou naším rodem. Němci byla osídlena i rozsáhlá oblast Jeseníků - a to z moravské i slezské strany - stejně jako Moravská brána. Na jihu Moravy vybíhal trojúhelník německého osídlení - se základnou u Znojma a Břeclavi - hluboko do vnitrozemí až k Brnu a Vyškovu. Podle názoru některých odborníků ale mohou být tyto ostrůvky pozůstatkem předtím daleko silnějšího osídlení Němci.

Velikost rolnických usedlostí byla velmi rozdílná. Zatímco na církevních statcích v okolí Prahy zcela převažovaly rolnické usedlosti o výměře kolem jednoho lánu, v jižních Čechách byl vysoký počet usedlostí do jedné čtvrtiny lánu. Držba půdy byla velmi roztříštěná, na malých usedlostech často hospodařil jen majitel s manželkou, čeleď by se na nich neuživila a děti z nich záhy odcházely do služby jinam.

Koncem 14. a hlavně v 15. stol. se populační vývoj značně zpomalil a někde došlo i k citelnému úbytku obyvatelstva. Jev postupoval ze západní Evropy směrem na východ a příčiny byly komplexní. Dosavadní koncentrace obyvatelstva v nehygienických podmínkách vedla k častým epidemiím, k tomu přibývaly časté válečné pohromy spojené s nedostatkem potravin, sociální nejistota. Začínají se objevovat doklady, že stávající vsi pustnou (to se zřejmě přihodilo i Hačkám), ve vsích přibývá "poustek", jak se říkalo neobydleným usedlostem. Po celý středověk byly české země postihovány ničivými hladomory. Daleko více obětí však měly na svědomí nemoci jako tyfus, mor, ale i banální choroby pro oslabenou populaci zhoubné. Morové epidemie se v Evropě nepravidelně vyskytovaly od 6. - 8. stol., ale nejhorší snad byla pandemie v letech 1347 - 1352. Zejména jižní Morava byla citelně postižena nákazou šířící se roku 1349 z Itálie přes Alpy. Celkové ztráty za této epidemie lze odhadnout asi na 10% obyvatelstva. Další epidemie již nebyly tak ničivé a vymizely teprve v 17. - 18. stol.

Stáří osad je často určováno podle jejich jména. Za nejstarší jsou pokládány osady s názvy patronymickými, pojmenované podle rodu. Jsou odvozena od osobních jmen příponou -ice (Bohuslavice, Přemyslovice) nebo přisvojovací příponou -ov (Laškov, Ludmírov, Otročkov...). Často také podle zeměpisných charakteristik (Brodek, Rovina, Hačky...) Osadám později vzniklým byla dávána jména úředníků, kteří se na jejich vzniku podíleli. Familiantským osadám byla dávána jména německá, která byla později počeštěna ( Rosenberg - Růžov, Schussdorf - Střelná, Neustift - Nové sady). Při zřizování osad z rozdělených dvorců koncem 18. stol. byly mnohé osady obsazeny - kromě několika domácích - lidem přivedeným z Moravskotřebovska, od Rychnova a od Zábřehu (Štarnov, Růžov, Veselá, Labutice, Laškovský Dvorek).

Vylidnění Čech v 15. stol. na druhé straně připravilo vhodné podmínky pro to, aby se do našich zemí přelila ze západu nová vlna německé imigrace, i když ne tak mohutná jako ve středověku. Důvody byly nejen hospodářské, ale i náboženské - např. do oblasti Lanškrouna a Fulneku se uchýlili pronásledovaní němečtí valdenští z Braniborska a vytvořili zde významné německé sbory jednoty bratrské. Změny prodělalo i židovské osídlení, které již u nás existovalo v 10. století a ve středověku se koncentrovalo v Praze a Brně. Ve 14. století se však zvedla vlna pogromů, kdy řada tradičních židovských center zanikla. Počátkem 15. stol. se v českých zemích objevily i první skupinky cikánských kočovníků.

Podle národnosti bylo na Konicku v roce 1880 76% obyvatel české národnosti a 24% německé národnosti. Ostatních národností bylo minimum, k židovské se hlásilo jen 23 obyvatel. Hustota osídlení byla v roce 1791 jen 61 obyvatel na 1 km2. 92,6 % obyvatelstva bylo vyznání římskokatolického, 6,1% českobratrského, 0,3 % evangelického, 0,1 % židovského a 0,7 % bez vyznání.