Vrchnost byla jediná vládnoucí složka feudální společnosti, která svou moc zakládala na vlastnictví půdy, rodovém původu a výsadách. Vznikala buď z držených úřadů nebo panovníkových válečných družin. Ve 12. stol se česká šlechta dělila na dva stavy: vyšší (stav panský, korouhevní páni) a nižší (stav vladycký, zemanský, rytířský). Později k nám začínají pronikat ze sousední německé říše šlechtické tituly jako hrabě, baron, svobodný pán apod. Šlechtické tituly byly zrušeny v českých zemích až r. 1918. Naši předkové vždy patřili do té velké skupiny poddaných, žádného šlechtice jsem mezi nimi neobjevil.

Stav poddaného selského lidu - jako zvláštní třída obyvatelstva - se mohl vytvořit teprve tehdy, když se projevil rozdíl mezi stavem šlechty a sedláky, totiž tou částí obyvatelstva, jejíž členové byli sice také vlastníky půdy, ale jejichž statky stačily právě jen tak k obživě jejich rodin. Poddanství se vyvinulo teprve tím, když šlechta, vládnoucí velkostatky, byla stále více odkázána na služebnou práci a snažila si ji zabezpečit připoutáním zemědělců ke svým statkům. To se uskutečňovalo tak, že těm, kdo se zavázali k práci na panských polích, byly přidělovány pozemky – obyčejně méně úrodné a odlehlé - k trvalému užívání za povinnost práce pro vrchnost. Osadník (emfyteuta, zákupník) stával se emfyteutním vlastníkem zapůjčeného pozemku, za což odváděl majiteli pozemku jisté platy (úroky) nebo naturální dávky či konal jisté práce (roboty). To se týkalo hlavně ve 12. až 14. stol. osob, které z různých příčin neměly vlastní pozemky, ačkoliv byly ve své výživě odkázány na zemědělství anebo osob, jejichž vlastní pozemky např. častější dělbou mezi dědici se zmenšily natolik, že již k obživě rodiny nedostačovaly. Majitelé pozemků se postupem času snažili utužovat poměry svých poddaných, aby nemohli práci pro ně samovolně opustit. Poddaní se nesměli bez zvláštního svolení pozemkové vrchnosti ani dočasně ani trvale vzdáliti z obvodu statku ke kterému náleželi, jinak mohli být jako "uprchlá čeleď" stíháni. Pozemková vrchnost mohla dokonce i odejmout děti svým poddaným, žijící s jejich rodiči ve společné domácnosti, rodičům a příslušelo jí právo určovat zaměstnání pro každého svého poddaného. Bez svolení vrchnosti se nesměl poddaný oženit nebo se zaručit za jakýkoliv cizí dluh. Poddaný nesměl o své vůli disponovat ani svými věcmi, zejména pak ne s poslední vůlí, bez svolení vrchnosti se nesměl pouštět do žádného sporu ani se přihlásit k soudnímu svědectví. Teprve za vlády Marie Terezie bylo poddanství poněkud zmírněno. Urbariální reformou bylo poddaným přiznáno právo majetku (i pozemkového) a zmírněna některá břemena vůči vrchnosti. Robotními patenty bylo umožněno vykoupení z robot. K úplnému zrušení poddanství mělo dojít nařízením císaře Josefa II. v letech 1781 – 85, ale ve skutečnosti k tomu došlo až v roce 1848.

Tady je potřeba zmínit se o pojmu nevolnictví, který je ale v našich poměrech poněkud složitější. Právně vzato znalo právo té doby u nás jen termín „dědičného poddanství“, které sice omezovalo osobní svobodu, ale postavení poddaných přece jen nebylo otroctvím (jako např. v Rusku či Turecku). Nicméně u nás existovalo takové připoutání k půdě, že poddaný nemohl bez svolení vrchnosti měnit své povolání, bydliště, ani život své rodiny a dětí. Tento stupeň nevolnictví vyjádřený "tělesnou poddaností neb člověčenstvím", čili úplnou, mnohostrannou, skoro otrockou podřízeností feudálnímu pánovi začínal přikováním k půdě, pokračoval povinností fyzicky sloužit vrchnosti (roboty) a vrcholil rozhodováním o nevolníkově soukromí, o jeho sňatku i osudu jeho dětí. Pokud někde docházelo k přehmatům, byl na vině stát, který jim dostatečně nečelil. Pojmu „nevolnictví“ údajně použila Marie Terezie v jednom listu na konci 70. let 18. stol. a pak Josef II. v patentu z roku 1781, kterým rušil to, co de jure neexistovalo a dále fungovala jen jeho mírnější forma – poddanství, tedy zůstávala povinnost robotovat, platit naturální a peněžní dávky. I využití nabyté svobody bylo problematické - lidé fakticky své chalupy a grunty opouštět nemohli, neměli kam jít. Státní vrchnost tak chtěla zlomit odpor stavů tím, že osvobozovala poddané z výhradního područí deskových majitelů půdy a rušila nevolnictví. Přitom je zajímavé si uvědomit, že to byl vlastně stát, který skrze „kontribuci“ (státní daň), nejvíce zatěžoval poddanské obyvatelstvo. Tuto kontribuci měla totiž platit státu desková vrchnost, ale ta více jak polovinu vymáhala na svých poddaných.

Patent o dědickém právu, vydaný současně se zrušením nevolnictví, umožnil konečně také dělení gruntů, což znamenalo pro vesnici zásadní přelom. Drobení gruntů dalo obživu více rodinám, přestože nesměla vznikat ekonomicky nesoběstačná hospodářství s výměrou menší než 40 měřic. Po smrti Josefa II. jeho bratr a nástupce Leopold II. již v r. 1790 anuloval urbariální a berní reformu v českých zemích, čímž byly opět obnoveny poddanské robotní a jiné povinnosti na úrovni roku 1775 a přetrvaly tak až do definitivního zrušení v 1848. Přetrvalo jen rovnoměrné zdanění šlechtické a poddanské půdy.

Nejvýraznějším projevem poddanství byla renta (tedy její konkrétní formy: pracovní, naturální a peněžní). Pracovní rentou byla robota, což byla bezplatná práce nejrůznějšího druhu, k níž byli zavázáni poddaní své vrchnosti, původně i práce jistého druhu pro stát. Byla v různých dobách různá co do délky i způsobu (pěší tj. ruční práce, tažná tj. s potahem). Roboty ve prospěch vrchnosti vznikly ze sociální nerovnosti obyvatelstva, hlavně z tzv. poddanství lidu selského. Původ roboty sahá až do říše římské. Prostřednictvím Franků se pak rozšířila po celé západní a střední Evropě. Z Německa se dostal princip roboty i k nám. V 15. a 16. stol. se u nás robotovalo ještě poměrně malý počet dní v roce a robota byla dosti přesně vyměřena. V panských urbářích nebo zvyklostmi bývalo pevně stanoveno, kolik dní a v kterou roční dobu je poddaný povinen robotovat. Vrchnost nemohla proto nutit poddané k jakékoliv práci, která nebyla smlouvami nebo zvyklostmi předepsána.

V nejstarších dobách byly sociální poměry poddaného lidu celkem mírné, ale již před třicetiletou válkou (1618 - 1648) lze pozorovat snahy vrchnosti o uvalení větších povinností na poddané. Nejmírnější robota bývala na panství bouzovském a stražiském. Po třicetileté válce se poměry prudce zhoršily a např. na jesenském panství od r. 1665 byla robota úplná, takže poddaní museli: "orati, hnůj voziti, vláčeti, obilí síci, žíti, pšenici, rýž hrabati, vázati, skládati a i sumou všecko obilí pěkně skliditi, do stodol svézti, k stavení dříví, vápno, kamení, odkud se jim poručí voziti, povozy, kde se jim poručí, jeti a vykonávati, na hony choditi a co se jim poručí robotovati". Kromě roboty polní museli tam, kde byly pivovary a dvory, nakácet potřebné množství dřeva, přivézt a složit, sekat a vozit led, a také vozit dříví na pilu. V některých obcích (Laškov, Pěnčín, Budětsko, Raková aj.) museli sbírat kmín, oříšky, houby a žaludy, pokud se neurodily, museli dávat vrchnosti náhradu.

Značně stouplo množství roboty po bělohorském převratu v 17. stol. Činila 100 - 150 dní v roce, na některých panstvích se robotovalo celý týden, dokonce i v neděli a ve svátek. Rozmohl se také zvyk, že poddaní byli posíláni i na několik dní s tzv. dalekými fůrami, přiźemž jim vrchnost nedávala mnohdy ani stravu a dny strávené při dalekých fůrách jim do ostatní roboty nezapočítávala. Povinnost roboty neležela na lidech ale na gruntech. Proto mohl sedlák odpracovat svůj úvazek tím, že za sebe poslal čeledína. Jestliže tedy na statek připadala povinnost 150 dnů potažní roboty, znamenalo to, že sedlák dal stopadesátkrát do roka k dispozici potah s kočím. V žádném případě to neznamenalo, že na panském pracovala celá rodina poddaného. A pokud bylo např. o žních potřeba více pracovníků, byla každá pracovní síla placena obvyklou a tenkrát běžnou sazbou alespoň 7 krejcarů na den, přičemž práce potahu se hodnotila trojnásobně.

Pracovalo se obvykle od rozbřesku do soumraku (v průměru asi dvanáct hodin) a to s polední dvouhodinovou přestávkou. Cesta na pracoviště se do robotního času nezapočítávala. K hlavním povinnostem patřily veškeré polní práce kromě žatvy (ta bývala obvykle placená) na rozdíl od orby, vláčení, výsevu, okopávání, sklizně apod. poddaní se běžně podíleli na údržbě a renovaci statku, na opravě cest, mostů a hospodářských budov. Na druhé straně poddaní nesměli devadesát dnů v roce, tedy ve dnech oficiálních svátků a nedělí pracovat, a to ani na svém. Rovněž intenzita a efektivita práce na panském byla někdy až neuvěřitelně nízká.

Vykonávání roboty bylo zákonně upraveno až r. 1680, na Moravě pak teprve v 18. stol. Podle robotního patentu Leopolda I. se nesmělo robotovat v neděli a ve svátek a kde nebyla robota přesně určena, neměla trvat déle než tři dny týdně (v případě senoseče a výlovu rybníků, stejně jako v nepředvídaných nebezpečích však poddaní museli robotovat bez přestávky). Přikoupila-li vrchnost pozemky, robota se na ně neměla rozšiřovat. Leopoldův patent platil na Moravě až od roku 1713 se stanovením roboty na tři dny (kromě neodkladných prací) a trvat měla od východu do západu slunce s dvouhodinovou polední přestávkou. Patenty z let 1717 a 1738 robotu dále upřesnily a stanovily pro poddané přijatelnější podmínky. Po selském povstání v roce 1775 byl vydán nový robotní patent pro Čechy, kde nejnižší ruční robota pro podruha činila 13 dní ročně, nejvyšší pak (u toho, kdo platil nad 9 zl. 30 kr. daně) 3 dny týdně. Robota tažná (s potahem) činila tři dny týdně s jedním až čtyřmi kusy dobytka, podle velikosti statku a výše daně, vedle čehož byl sedlák ještě povinen konat robotu pěší s jedním člověkem jeden až tři dny. Tento systém se rozšířil i na Moravu.

Roboty byly poněkud zmírněny robotními patenty z let 1680, 1713,1738 a hlavně patentem Marie Terezie z r. 1775, který jednotně upravoval vztahy k vrchnostem a jímž byla stanovena robota podle lánů u usedlíků a u ostatních podle výše roční daně. Poněkud zmírňoval roboty a odstraňoval panskou svévoli v určování její výše. Tereziánský patent dělil poddané do 11 tříd, přičemž dávkování robot bylo překvapivě odstupňováno - nejméně robotovali ti nejchudší. Do první třídy patřili bezzemci (podruzi) neplatící žádnou kontribuci. Konali pouze 13 dní ruční neboli pěší roboty za rok. Byli v podstatě nejvíce sdíranou vrstvou venkovského obyvatelstva - za byt a stravu trvale pracovali pro sedláky - držitele gruntů. Do druhé robotní třídy patřili domkáři, platící nepatrnou kontribuci a jejich robotní povinnost byla 26 dní v roce. Hranicí mezi robotou pěší a potažní (s koňmi) byla kontribuce ve výši 9 zlatých a 30 krejcarů. Nejbohatší sedláci museli vrchnosti třikrát týdně poskytovat dvojspřeží i s čeledí. Jenže sedlák - nevolník nemusel konat robotu osobně, jen posílal své lidi.

V r. 1787 byly na většině panství náležejících Náboženskému fondu nahrazeny roboty peněžními dávkami. Nutné práce byly vykonávány za stanovenou odměnu. Kromě robot byli poddaní povinni odvádět vrchnosti různé platy a dávky. Tyto byly jednak peněžní, jednak naturální. Dávky a poplatky nebyly tak zvyšovány jako roboty, ale stále jich přibývalo zaváděním nových. Jednak byly stálé (např. starobylý úrok splatný 2-krát ročně - na sv. Jiří a sv. Václava), jednak nestálé. Platil se nájem z kopanin, loučné z luk, soušné za sběr chrastí v lese, platy soudní apod. K naturálním patřila dávky krmných vepřů od mlynářů, hus, slepic, vajec, kuřat a přádelná povinnost, tj. povinnost napříst 1-2 štůčky příze lnu nebo konopí. V dobách válečných byli povinni odváděti za náhradu stanovenou státem určité množství zrní, slámy a sena.

Roboty a naturální dávky vrchnostenské byly zrušeny usnesením říšského sněmu a pak zákonem ze 7.9. 1848. Roční platy, dávky i roboty byly odhadnuty a 20-ti násobek odhadu byl kapitalizován.

Stejně jako v dnešní době byly ekonomickým základem státního hospodářství daně. Ve 14. stol platil poddaný daň státu, tzv. berni, sotva jednou za deset let. V 15. stol. se panovník už dožadoval berně jednou za 4-5 let. Obrat ke každoroční kontribuci přišel až v 16. stol. s Habsburky. Nicméně stát své požadavky dlouho krotil, zprvu požadoval 0,83 – 1,2 % z odhadu majetku zvaného šacuňk. Pak ale přišla třicetiletá válka se svými mimořádnými nároky, pak další válečné konflikty a daňové zatížení začalo prudce stoupat. Teprve Marie Terezie situaci opět poněkud zmírnila. Podle Josefa Pekaře odváděl sedlák v 17. a 18. stol. asi 73% svého hrubého výnosu státu formou kontribuce 54-56%, vrchnosti formou úroku 40-42% (pozemkové renty) a církvi formou desátku 2-5%. K živobytí rodiny mu tedy zbývalo pouhých 27 % toho, co vyrobil. K tomu ještě musel asi 150 dnů bezplatně robotovat.

V 16. stol. poddaný robotoval v průměru 12 – 20 dnů do roka, o sto let později už více jak 100 dnů. Nucené práce přibývalo, životní úroveň sedláků klesala. Čím to bylo způsobeno? V pobělohorské době se v Čechách i na Moravě zabydlela úplně nová panská garnitura. Do Čech se nahrnulo 128, na Moravu 39 nových rodů cizí vysoké šlechty a v závěsu za nimi početná suita rytířů a měšťanských zbohatlíků. Často je pojilo prospěchářství, oddanost habsburskému dvoru a nepochybně je více zajímala maximalizace zisku než péče o poddané, jejichž řeči ani nátuře nerozuměli a jejichž potřeby jim byly cizí.

Dalším negativním jevem byl fakt, že třicetiletá válka způsobila na venkově populační ztráty jedné až dvou generací a chyběly pracovní síly.

Jestli tzv. osedlý platil před třicetiletou válkou v průměru asi pět zlatých státní berně ročně, pak bezprostředně po válce odevzdával osm zlatých, v r. 1658 deset zl., v r. 1675 dvacet, v r. 1684 pětadvacet, v r. 1701 čtyřicet a v r. 1705 dokonce padesát! Tedy během života dvou generací se zvýšila přibližně na desetinásobek. Ačkoli na tomto zhoršování podmínek měl rozhodující podíl habsburský stát, je třeba situaci vidět i z jiného pohledu. I Habsburkové čelili krizové situaci – Turci útočili a nezbývalo nežli je zadržet, jinak by to znamenalo ještě větší katastrofu. A to stálo peníze.

Jestliže válka, stát a kontribuce spolu úzce souvisely, pak robota byla samostatným problémem.Zisk z robotní práce neplynul do státní pokladny, nýbrž do rukou feudální vrchnosti. Poddaný nebyl ve skutečnosti poddaným habsburské říše, nýbrž občanem mnohem menšího dominia – šlechtického panství a vládci tohoto panství platil úrok. Původ je ve 13. a 14. stol. kdy feudální páni objevili způsob jak zužitkovat obrovské plochy dosud neobdělávané půdy ke svému prospěchu. Prostřednictvím zjednaných podnikatelů – lokátorů – ji postupně rozdělili na drobná léna (z toho později název lány) a nabídli do dědičného pronájmu zájemcům – přistěhovalcům. Tak byly asi založeny i Hačky. Součástí zákupních smluv se stal závazek poddaného platit po uplynutí určité lhůty, potřebné na zabydlení a zúrodnění půdy, pravidelnou pozemkovou rentu. Výše ouroku (úroku) byla pevně stanovena a lišila se podle výměry polí, jejich úrodnosti či nároků vrchnosti. Vedle úroku, placeného napříště ve dvou lhůtách, odevzdávali noví hospodáři také naturální dávky. Úrok tedy nebyl nic jiného než starodávná forma dnešní roční činže nebo platba dědičného nájmu z nemovitosti. Nájemní podmínky tenkrát stanovené byly pak po věky ctěny jako neměnné a po staletích vedla ke katastrofě, jejíž pozadí zůstalo tehdejším lidem nepochopitelné. Totiž dávky kdysi stanovené „na věčné časy“ všichni včetně feudálů respektovali a dokonce se domnívali, že jsou spravedlivé. Výsledkem bylo, že gruntovní sedlák vlastnící lán polí platil v druhé polovině 17. stol. tentýž úrok jako jeho dávný praděd o tři staletí dříve! Jenže za tu dobu se jak kvalita, tak hodnota mince postupně zhoršovala a pojem inflace tehdy ještě neznali. Kupní síla peněz byla v 17. stol. pětkrát až šestkrát menší než ve století třináctém. Sedlák tedy vrchnosti odváděl nepoměrně menší úrok než kdysi, ačkoli nominálně byl pořád stejný. Tento nepoznaný paradox měl osudové následky. Například zeman, který kdysi žil na slušné úrovni z úroků jedné vesnice, byl nyní na mizině a raději se svých statků zbavil a hledal živobytí v armádě nebo úřadu. A vyšší šlechta? Když je nedokázala uživit renta, rozhodli se vylepšit svou finanční situaci podnikáním ve vlastní režii. Začali hospodařit na vlastní (dominikální) půdě, začali zaměstnávat čeleď tj. vesnické bezzemky. Vzmáhající se šlechtické velkostatky nemohly trvale vystačit s omezeným počtem námezdného personálu a bylo třeba zapojit další pracovní síly. Tento problém snadno vyřešili přinucením selského lidu robotovat ve velkém. Tím vlastně vrchnost mimoděk kompenzovala jí tehdy neznámý pojem inflace.

V 16. stol. byla daň určována podle přiznaného majetku a na základě toho byl pán povinen postavit do války ozbrojenou osobu s koněm. Např. podle nařízení sněmu z r. 1526 měl Zdeněk Konický s bratrem odvést 4 zbrojné koně, Havel Krakovský 4 koně, Aleš Laškovský 2 koně. Majetek odhadovali sami majitelé podle poddanských usedlostí a proto při zvyšování daně zatajovali usedlíky a udávali jejich menší počet. To bylo důvodem častých změn daňových systémů. Pro stanovení daní byly rozhodující soupisy osob a držitelů půdy, tzv. katastry. Nejstarší takový soupis je z roku 1613 a 1615. První soustavný katastr na Moravě, zachycující poddanskou půdu byl tzv. lánský rejstřík z let 1669 - 1679 na jehož základě byla na každý lán uvalena daň 28 zlatých. Byla předepsána vrchnosti, která ji pak rozdělovala na poddané. Během let vzrostla na 45 zlatých a přibyly k ní další. Od roku 1748 byl nahrazen tzv. Tereziánským rustikálním katastrem (pracovalo se na něm již od roku 1713). Na jeho základě byly zdaněna nejen pole, ale i louky, lesy, domy apod. Tereziánský katastr byl aktualizován v letech 1756-7. Poněvadž daňové úniky pokračovaly nadále, byl r. 1785 zpracován tzv. Josefinský katastr. R 1794 byla stanovena válečná daň a r. 1800 daň třídní. Teprve r. 1817 se měla zavést nová berní soustava na základě přesné výměry pozemků, ale bylo zavedeno daňové provizórium, které trvalo do r. 1851. Teprve od roku 1860 platil jako východisko pro stanovení daní tzv. Stabilní katastr.

Tento stav trval i přes snahy Josefa II. až od roku 1848, kdy došlo ke zrušení roboty a tzv. vyvázání pozemků. To byl sociálně politický akt, kterým byly odstraněny neblahé účinky osobní a věcné vázanosti poddaných k vrchnostem. Poddanství bylo na Moravě zrušeno 9.6. 1848 rozhodnutím selského sněmu a potvrzeno říšským zákonem z 7.9. 1848. Bylo rozhodnuto, že se ruší všechna břemena, služby a dávky, vyplývající z poddanosti osob a gruntů, že za práce, naturální a peněžité dávky, které dosud vykonával a odváděl držitel gruntu své vrchnosti, má se vyměřit přiměřená náhrada a že právo poddaných na dříví a spolupastvu či jiné služebnosti budou zrušeny, eventuelně převedeny na plat. Z pozemků mohly být vykoupeny tyto závazky: dávky kostelům, farám a školám, které se odváděly ne podle práva desátkového, nýbrž jako nezměnitelná dávka, úroky neboli činže, naturální dávky a práce, které vrchní vlastníci vyžadují z různých důvodů z odprodaných mlýnů, hospod, vinopalen a z jiných podobných nemovitostí, na nichž byla provozována průmyslná živnost. Zahrnovalo to tedy i tzv. nezměnitelné dávky odváděné kostelům, farám školám nebo jiným ústavům. Dávky byly řádně oceněny a náhrada se vyměřovala na základě odhadu znalců, proti jejichž výroku nebylo odvolání. Bližší podrobnosti k praktickému provádění této složité akce přinesla až další nařízení z roku 1849. Podle nich měla být hodnota jednotlivých poddanských povinností a robot propočtena podle cen uváděných ve stabilním katastru a pak celá náhrada kapitalizována na dvacetinásobek a (po odečtu některých částek za vrchnostenské protislužby) rozdělena na tři díly, z nichž jeden se odepsal jakožto část připadající na daně, přirážky k dani a na útraty spojené s vymáháním daní. Zbylé dvě třetiny určovaly míru odškodnění. Polovinu z toho měl hradit vyvazovaný povinník, zbytek uhradil zemský fond, k čemuž byly založeny zemské vyvazovací fondy. Vyvázaní se (stejně jako příslušné spisy) dělí do několika skupin: vyvázání vůči vrchnosti, vůči farám a kostelům, vůči školám, vůči jednotlivcům a obcím (mlynář, rychtář, palírna...) a vůči špitálům. Dalším krokem byl výkup určitých lesních břemen. Šlo o různá práva ke dříví, lesním plodinám v cizích lesích, o práva pastvy na cizí půdě, o různé lesní služebnosti, pastevní a práva požitková. Celá akce byla složitá, bylo zřízeno mnoho úřadů a komisí, některé případy se táhly až do roku 1918.

Poddanství byl vztah mezi vlastníky půdy a na nich osobně závislými lidmi, kteří na této půdě pracovali.Venkované se rozlišovali především na tzv. „osedlé“ a „neosedlé“. V širším slova smyslu patřili mezi osedlé ti, kteří měli statek či chalupu a k tomu pronajatou půdu. Osedlým byl v každém případě lánový sedlák (18 hektarů), také však rolník obdělávající osminu lánu. Kdo měl méně, za pravého osedlého se nepovažoval. Jenom osedlí tvořili skupinu „sousedů“, jen oni „patřili k obci“. Mohli se totiž účastnit shromáždění sousedů, mohli se stát obecními staršími, podíleli se na správě vsi. Neosedlým taková práva nenáležela. Časem se rozdělení stíralo a za osedlého byl považován ten, kdo měl celý potah – dva koně nebo dva voly. Takový sedlák byl „potažník“ a byl povinný robotou s potahem. Kdo spřežení neměl, a přestože měl i půllánový statek, nebyl jako pravý osedlý vnímán a byl povinen pěší robotou. Z jiného hlediska se zemědělské obyvatelstvo se dělilo do několika kategorií:

- sedláci je souhrnné označení pro zemědělce hospodařící na vlastní, pronajaté nebo i vrchnostenské půdě, t.j. držitelé malých vesnických statků, kteří vzdělávají svou půdu vlastníma rukama a používají nanejvýše jen pomoci čeládky. Ve středověku došlo postupně ke změnám vlastnictví půdy a vedle velkostatků existovala i půda užívaná selskými rodinami na základě hospodářské zdatnosti každé jednotlivé rodiny. Počítalo se s průměrným počtem pracovních sil lidských i zvířecích, kterými bylo možno obdělat určitou výměru půdy stačící k obživě jedné rodiny. Tak se stalo základní jednotkou hospodářskou u jednotlivých národů tzv. popluží (aratrum). Sedlákem tedy byl nazýván ten, kdo měl 1 aratrum, později ten, kdo měl celý potah, tj. 2 koně nebo 2 voly a byl povinen tažnou robotou. Příslušníci svobodných stavů měli 2-3 (rytíři, zemané...). Později se stal základní jednotkou lán, který býval u Němců, a pak i v některých slovanských zemích, základní výměrou půdy spojenou s jedním dvorcem, která odpovídala dělnosti a potřebám průměrné rodiny. U Slovanů západních (Polabských, Poláků i Čechů) se uvádí jako nejstarší míra pozemková popluží, pluh, rádlo. Aratrum slavicum (pluh slovanský) je tolik půdy, kolik může být obděláno spřežením dvou volů nebo jedním koněm. Na počátku 13. stol. se objevuje nová míra - jutro. Byla to tolik půdy, kolik mohlo spřežení volů zorat za jeden den. Podle toho, kolik půdy sedlákovi patřilo, nazýval se celoláníkem, pololáníkem nebo čtvrtláníkem. Podle toho, kolik volů se zapřahalo do pluhu, rozeznávaly se lány prosté a složité, vedle nichž se vyskytují i zlomky lánů. Za užívání půdy na níž byl usazen, sedlák musel platit vrchnosti rozličné dávky a konat rozličné služby. Sedlák byl na vrchnosti závislý zpočátku jen hospodářsky, později však, když byl zbaven svobody stěhovat se, i osobně. Kromě nich byli v Čechách i tzv. svobodníci. V 17. stol. jich bylo 338, kdežto sedláků poddaných bylo přes 15.000. Poněvadž se již tehdy grunt stává ponejvíce záležitostí výživy jedné rodiny (nepočítaje výměnek) evidují výkazy té doby vedle počtu duší, též počet rodin namísto dosavadního počítání domů či tzv. osedlých.

- svobodník byl svobodný, vrchnosti nepoddaný sedlák, neměl však stavovská práva. Podobnou skupinou byli dvořáci, nápravníci, dědiníci apod.

- chalupník byl držitelem menší usedlosti než sedlák (nejvýše 20 korců polí výsevku) a robotoval ručně, na rozdíl od sedláka, který měl statek a více polí a od domkaře nebo baráčníka, který má jen domek bez polí nebo jen s malou zahrádkou kolem něj.

- podsedek tvořili značnou část obyvatelstva(dalo by se říci poddaní poddaných), mající buď jen domek nebo si vedle domku pronajali pár korců polí nikoli od vrchnosti, nýbrž od některého sedláka. Roční činži tedy platil rovnou sedlákovi, zatímco na zámek k nelibosti vrchnosti neodevzdával nic

- podruh byl ten, kdo bydlel ve vsi v cizím domě v podnájmu a neměl pole ani chalupu, živil se jen prací svých rukou v hospodářství svého majetnějšího příbuzného nebo souseda. Tedy osoba bez majetku, zaměstnaná nejčastěji u

- domkař (baráčník) byl majitel domku beze všech polností, někdy také zvaný zahradník či záhonník pokud měli alespoň tu zahradu kolem domku. ..

- familiant nebyl samostatnou kategorií venkovského obyvatelstva, ale byli to původně podruzi, jejichž touha po vlastním obydlí a půdě, která by je uživila, byla uspokojena až „raabizací“, tj. parcelací dominikální, tedy původně panské půdy, obdělávané robotou.

- čeládka bylo souhrnné označení osob ( de facto podruzi bez jakéhokoliv majetku) v rodině hospodáře (zaměstnavatele) najatých zpravidla na delší čas za mzdu ke službám a pracím, na něž se nevztahoval živnostenský řád. Bývali tedy najímáni k polním, hospodářským nebo domácím pracím (čeledínové děvečky, pacholci, kuchařky, kočí). Kromě mzdy mívali obvykle nárok na stravu nebo ošacení, či oboje. Vzájemné poměry čeledi a jejich zaměstnavatelů byly upraveny čeledními řády. Tyto stanovily zvláště dobu služby, nebyla-li smlouvou jinak stanovena, pak způsob a podmínky čelední smlouvy, podmínky výpovědi a zrušení smlouvy, vzájemná práva, povinnosti a nároky, stanovení trestní a j. Čeleď musela mít čelední knížku, vydanou obecním starostou, která byla veřejnou listinou a do níž bylo kromě popisu držitele zapisováno jméno zaměstnavatele, místo a doba služby, pak vysvědčení o tom, jak se ve službě osvědčil. Bez čelední knížky nikdo nesměl být přijat do služby.

Se strukturou venkovského obyvatelstva souvisí i další důležité pojmy, které byly součástí tehdejšího právního systému a upravovaly vztahy mezi poddanými a vrchností:

- emfyteuse má své historické základy v římském právu, kde znamenala dědičný pacht, při kterém pachtýři příslušelo věčné právo plného užívání pachtovního pozemku, a pokud pachtýř nebo jeho dědici řádně platil pachtovné, nesměl mu být pozemek odňat. Emfateuta (dědičný pachtýř) měl právo plného užívání pozemku, připadaly mu nejen pravidelné hospodářské výtěžky, ale i ostatní užitky. Směl i pozemek přeměnit, ale nesměl jej zhoršit. Emfyteuta přenášel právo na své dědice a mohl toto právo též odkazem zůstavit nebo převést mezi živými a byl oprávněn po dobu svého práva dát pozemek do zástavy a nebo zatížit služebnostmi. Vlastník se mohl bránit proti újmě způsobené nebo hrozící jeho pozemku nebo jemu samotnému. Vlastníkovi (dominus) pozemku byl emfyteuta zavázán platit úroční plat a pozemkovou daň. Emfeteuta měl pozemek udržovat v dobrém stavu a zemřel-li, měl právo jej převést na jinou osobu a musel to oznámit, zároveň s podmínkami převodu, vlastníkovi. Tento byl pak oprávněn za svoje svolení žádat dvě procenta tržní nebo skutečné hodnoty. Šlo-li o prodej, měl vlastník předkupní právo. Nesplnil-li emfeteuta tyto povinnosti, mohl jej vlastník z emfyteuse vysadit. V západní Evropě a slovanských zemích byl zaveden podobný princip, dle něhož bylo odděleno přímé držení a užívání nemovitosti od vlastnictví. Zejména pro dědičné držení a užívání statků městských a selských se u nás užívalo práva emfyteutického neboli zákupného. Výkupem pozemků po roce 1948 se toto právo postupem času proměnilo v právo vlastnické.

Grunt z německého „grund“ - pozemek, půda, to co se vztahuje k pozemku. Pozemek je tedy omezená část zemského povrchu, nemovitost, která není stavením.

- rustikální pozemky dobách poddanství veškerá půda v Čechách, na Moravě a ve Slezku byla buď dominikální anebo rustikální. Půda, která nebyla dominikální, byla rustikální a byla zapsána ve starých berních rulách z let 1654 - 1757. Vrchní vlastnictví k ní náleželo sice vrchnostem, jinak však příslušelo držiteli právo silnější než dominikalistovi. Rustikální půda byla podrobena plné dani (kontribuci ordinární. Selský statek, ke kterému příslušely rustikální pozemky byl zván rustikálem. Tyto statky byly dále rozlišovány na zakoupené a nezakoupené. Zakoupené selské statky byly takové, jež s výhradou vrchního vlastnictví vrchnosti byly zapsány jako vlastnictví držitele a tento s nimi mohl volně nakládat (prodávat, zadlužovat, převádět) jsa při tom omezen předpisy vydanými za účelem, aby selské statky byly zachovány pokud možno v celistvosti čili ve stavu, který je činil způsobilými k robotním výkonům (předpisy omezující pozemkovou dělitelnost). Nezakoupené byly statky, se kterými majitel směl nakládat jen se svolením vrchnosti a které ve případě úmrtí držitele připadly jako odúmrť vrchnosti. Vrchnost však měla povinnost přenechat takový nezakoupený statek některému poddanému, kterého si zvolila (obyčejně některému z pozůstalých). Vyvázáním půdy r. 1848 rolníci nabyli neomezeného vlastnictví k půdě a rozlišování půdy na rustikální a dominikální, zakoupenou a nezakoupenou pozbylo jakéhokoliv významu.

- dominikální pozemky představovala půda, která náležela vrchnosti a byla jí spravována ve vlastní režii anebo přenechána k užívání poddaným za plnění jistých povinností (dědičné činže, emfyteuse). Uživatelé této půdy byli zváni dominikalisty. Dominikální půda byla původně osvobozena od berní (daní) a jen v mimořádných případech byla na ni uvalována mírnější daň (tzv. kontribuce extraordinární). S držením dominikálních pozemků byla spojena především důležitá práva veřejná, jako zejména právo účastnit se sněmu, osvobození od povinnosti platit daně a nést veřejná břemena, vrchnostenská práva nad poddanými atd. Jen na panských pozemcích se mohly stavět hrady a zámky, s jejichž držením byla opět spojena mnohá práva, jako právo honby, právo pastvy a různá soukromá reální práva na poddanských statcích (práva na gruntovní činže, na roboty, desátky a na další platy a práce). O kvalitě dominikálního statku nerozhodovala okolnost, byl-li statek ten ve vlastnictví osoby oprávněné, či byl-li jí udělen v léno. Rozhodující byla jen příslušnost k privilegovanému stavu. V Čechách byl stav pozemkového vlastnictví takovýto: rozsáhlou část půdy držela šlechta (resp. král), města a církevní vrchnost, zbytek (až na malý počet svobodníků) užíval poddaný lid a to na různém základě. Některé selské pozemky byly zakoupené, čili zapsané, jiné nezakoupené. K těm prvním náleželo poddaným právo emfyteutické, zákupné čili německé - poddaní totiž užívali emfyteutických pozemků jako individuálního vlastnictví a nakládali s nimi podle své vůle. Vrchnosti náležel jen vrchní dozor, tj. že mohla statek hospodáře zadluženého nebo špatně hospodařícího prodat (po řádném odhadu) ve prospěch věřitelů a hospodářových dětí. O zakoupených pozemcích se vedly řádné pozemkové knihy. Jiné selské pozemky byly nezakoupené a poddaným byly ponechány jen k užívání, ovšem s berní povinností. Vrchnost mohla těmito pozemky libovolně manipulovat a měnit hospodáře. Rozsah držby dominií a poddaných se často měnil k újmě poddaných. Nebývaly řídké stesky, že vrchnost zabírá ke svým dvorům i rustikální pozemky. Zvětšování dominikálních pozemků mělo pak za následek větší utiskování poddaných, poněvadž vzrůstala potřeba roboty, nebo dokonce byla svalována na poddané kontribuce ze zabraných pozemků. Svévolné zabírání rustikálních pozemků bylo zakázáno 23. května 1751. Ještě větší ochrany se dostalo poddanému lidu v r. 1769, kdy byla předepsána propadná lhůta roku a dne, v níž pozemky svémocně zabrané měly být poddaným zase vráceny. V minulém století se v Rakousku vyskytla myšlenka, aby byly veškeré dominikální pozemky rozděleny mezi poddaný lid. Zrušením vrchnostenských statků, jež měly být rozparcelovány a přiděleny selským emfyteutům, měla také zaniknout naturální robota a být nahrazena relutem. Původcem této myšlenky byl dvorní rada Raab, který svůj systém začal provádět v Čechách nejprve na bývalých jezuitských statcích. Tato tzv. raabizace se však nezdařila, nicméně tak vznikly některé osady např. Laškovský Dvorek.

Veškerou půdu dominia samozřejmě svobodně držela feudální vrchnost. Přísně si chránila neobdělanou půdu (pastviny, louky a lesy), u orné půdy byla situace jiná. Prostřednictvím robotní práce poddaných zajišťoval feudál obdělávání asi jedné třetiny celkové rozlohy polí (dominikální půda). Šlo vesměs o nejkvalitnější půdu a statky, které o ni pečovaly, se nazývaly poplužní dvory. Dvě zbývající třetiny měli pronajaty poddaní jako rustikální půdu. Panský poplužní dvůr byl velkostatek často vzdálený od sídla pána. Jeho stodoly, sýpky a stáje byly mnohem větší než kteréhokoliv selského gruntu. V chlévech bychom nalezli deset až dvacet krav, několik desítek vepřů a zejména stovky ovcí. Téměř bychom nenalezli tažná zvířata, protože veškerou práci na poli i veškerou dopravu nákladů obstarávali poddaní formou roboty. Poplužní dvůr nebyl vybaven ani povozy, pluhy, branami či jiným zemědělským nářadím. Proč také, když by tyto prostředky většinu roku zahálely a bylo výhodnější nařídit poddaným, aby se na robotu dostavovali s vlastním nářadím. Feudálem placená čeleď vykonávala jen ty práce, které neměly sezónní charakter.

Dominikální pozemky byly ve středověku zásadně vyjmuty z berní povinnosti. Platila-li přesto šlechta daň, činila to více z dobré vůle než z povinnosti. Daň platit musel pouze poddaný lid ze svých rustikálních pozemků. Teprve později začali panovníci nutit k dani i šlechtu, která stejně neplatila daň tak vysokou jako poddaný lid. Teprve od r. 1705 víme, že poměr daně z dominikálních pozemků k dani z pozemků rustikálních byl 2:3, čili že sedlák platil o polovinu vyšší daň než vrchnost. Vezmeme-li v úvahu všechny dávky, které bylo třeba platit, pak ve skutečnosti platil poddaný čtyřikrát větší daň než vrchnost. R. 1756 byl zaveden tzv. tereziánský katastr. Bylo stanoveno, že vrchnost i poddaní mají platit daň pouze z výnosu, a sice šlechta 29% všech důchodů a poddaní 42%. Ve skutečnosti to pak zase vycházelo tak, že poddaný platil více než třikrát takovou daň jako šlechtic. Rovnost v placení daní chtěl zavést císař Josef tzv. josefinským katastrem, který započal 20. dubna 1785, byl skončen za 4 roky a měl začít platit od 1. listopadu 1789. Daň byla stanovena z hrubého výtěžku. Rozdíl v pozemkové dani měl být zrušen. Ale vrchnost byla nakonec od daně z dominikálních či urbariálních požitků osvobozena. Systém josefinský zůstal v platnosti jenom půl roku. 9. května 1790 byl Leopoldem II. zrušen a zaveden opět na čas tereziánský katastr, ovšem s josefinskou opravou. 30. června 1792 byl obnoven josefinský katastr s tím však, že z urbariálních požitků platila vrchnost také daň 29%, avšak její výtěžek neplynul do státní pokladny, ale odpočítával se od sumy dominikální daně. Poddaným se na dani ulehčilo jen nepatrně. Tento stav trval až do roku 1846. Rozdíly mezi daněmi dominikálními a rustikálními zanikly až 7. září 1848.

- výhost bývalo propuštění z „člověčenství", tedy svolení pozemkové vrchnosti, aby poddaná selská osoba se mohla vystěhovat z obvodu panského statku.

- odúmrť je majetek pozůstalý po někom, kdo nezanechal dědice testamentní ani zákonné. V novějším právu náleží takový majetek státu, a to i s právem úmrtním. V minulých stoletích náleželo odúmrtní právo státu resp. koruně jen v případě některých statků, u jiných bylo uznáváno odúmrtní právo církve, měst a jiných oprávněných subjektů.

- reluice neboli vykoupení se z jistých povinností, prací nebo naturálních dávek peněžní sumou, přeměna jistých povinností nebo dávek na peníze (relutum) Tak platili např. selští poddaní svým vrchnostem místo robot peněžní relutum, úředníci dostávali místo naturálního platu příbytečné.

- laudemium v římském právu to býval poplatek dávaný vlastníkovi při převodu emfyteutního statku, později se tak nazývala i dávka vybíraná od vrchnosti při převodu selských (poddanských) pozemků. Po roce 1848 byly tyto dávky odstraněny vyvázáním.

- kontribuce byl v Rakousku od minulého století až do jeho rozpadu obvyklý termín pro daň pozemkovou (nebo jak lid v českých zemích říkal, daň gruntovní). Venkovský lid nazýval kontribucí pozemkovou daň.

- kontribučenské fondy vznikly z přeplatků, které se vybíraly pod názvem "zvláštní výlohy" od poddaných platících kontribuci s tím účelem, aby se jim usnadnilo placení daně v neúrodných letech nebo při neštěstích. Z těchto fondů se poplatníkům poskytovaly zálohy se 4% úrokem. Později byl účel fondů poněkud rozšířen, i hradily se z nich podpory kontribuentům postiženým živelními pohromami, výlohy na léčení onemocnělých, platy obecním lékařům a ohledávačům mrtvol, útraty za vyučování porodních bab, příspěvky na podporu vysloužilců, náklady na zakupování hasičského vybavení, mzda obecním cestářům a vydání na silnice. Již před r. 1748 nutily některé vrchnosti v Čechách, na Moravě a ve Slezku své poddané, aby za příznivějších let vytvářeli zásoby obilí, aby je pak v letech neúrody nemusela vrchnost podporovat ze svého. Patentem z 9. června 1788 se tato instituce stala povinnou. Bylo nařízeno, aby každý poddaný, který má ornou půdu ze čtyř druhů obilí - pšenice, žita, ječmene a ovsa - třetinu toho, co jinak vždy potřebuje na zimní a letní setbu každého druhu, odvedl do obecní sýpky a to tři roky po sobě jdoucí, čímž se za ten čas na každém panství, na každém statku a v každém městě se shromáždila zásoba obilí, která tvořila rezervu pro jednoroční zimní a letní setbu. Tyto zásoby se měly každoročně spolehlivým poddaným rolníkům půjčovat a s náměrkem (úrokem) 1/8 po žních vymáhat zpět. Když se pak zásoby obilí tak rozmnožily, že přesahovaly potřebu, byl přebytek prodán a získaná suma byla používána na peněžní půjčky důvěryhodným poddaným s přijatelným úrokem. Tak vznikly kontribučenské obilní a peněžní fondy. Po zavedení zemské samosprávy vydala vláda peněžní fondy do samosprávy účastníků s tím, že též obilní sýpky se přemění na peněžní fondy, ale peníze se nesmí rozdělit mezi podílníky. Zrušení obilních sýpek bylo stanoveno v Čechách zemským zákonem z 9. července 1863 s tím, že se z nich mají zřídit záložny. Jen na Moravě bylo těchto fondů 477 s 12 miliony zlatých kapitálu a v Čechách 894 s 9 miliony zlatých kapitálu.

- desátek byla dávka, která se odváděla k jistým účelům veřejným, jakožto alikvotní část hrubého výnosu výroby, hlavně hospodářské. Název pochází z toho, že tato dávka byla pravidelně vyměřena jako desátý díl řečeného výtěžku. Desátek se odváděl ponejvíce k církevním účelům a dávka zobecněla tou měrou, že církevní právo dokonce vytklo domněnku, že každý pozemek je zavázán církevním desátkem, pokud by jeho vlastník neprokázal, že je této dávky zproštěn z určitého právního důvodu nebo pokud by neprokázal převod desátku na některou jinou světskou osobu. Z výtěžku desátku se měl hlavně uhrazovat náklad na udržování kostelních budov. V době, kdy převládalo hospodářství naturální a kdy jen málo kapitálu bylo upotřebeno při prvotní výrobě, nabyl desátek pociťován příliš těžce. To se ale změnilo, když bylo zaváděno peněžní hospodářství a když hospodáři byli nuceni, aby uhradili potřeby rostoucího počtu obyvatelstva, přejít k intenzivnímu způsobu hospodaření a tím potřebovali více peněžního kapitálu. Pak se stává odvod desátku velmi citelným, poněvadž na zvýšení výrobních nákladů nebyl brán zřetel. Postupně tedy rostl odpor k placení desátku, ale teprve v 1848 došlo současně se zrušením poddanství i ke zrušení desátku.

- záduší – pozemky patřící kostelu, odkázané nebo darované. Zajišťovaly výživu duchovních a běžný provoz kostela. Nad záduším bděl kromě faráře i „patron“ – obvykle sám feudál.