Stejně jako jiné oblasti Čech a Moravy, měla i Haná svůj typický kroj. Plně odpovídá rázu kraje – je důstojný a přece půvabný, mužský někdy připadá příliš honosný a furiantský, ale velmi krásný. V okolí Haček, vzhledem k podhorskému charakteru krajiny a větší chudobě lidu, nebyl kroj tak nákladný, pouze napodoboval hanácký a čím dále od Hané, tím byl jednodušší, bez bohatství vyšívaných ozdob a záhy byl nahrazen obyčejným občanským oděvem.

Oděv prostého lidu líčí zprávy z 15. až 17 stol. jen velmi stručně a ponurými barvami s tím, že na jeho zhotovení bylo používáno jen nejhrubších a nevzhledných látek a téměř se nezmiňují o jeho výzdobě. V jiných pramenech se ale naopak mluví o poměrném bohatství a drahocennosti oděvních součástek, které si namnoze nezadají s oděvy zámožného měšťanstva. Ze skutečných robotních sedláků si nádheru v oblékání mohli popřát jen někteří zámožní, většinou se jí honosili jen sedláci tzv. svobodní, tedy nepodléhající robotě, dále rychtáři a svobodní mlynáři. Dokonce z vrchnostenských kanceláří a od zemských úřadů často vycházely zákazy a nařízemí horlící proti přepychu v oblékání prostého lidu a to i s pohrůžkami vysokých trestů, neboť vrchonost nelibě nesla, že poddaný lid přichází do kostela v šatech až pohoršlivě nádherných, které by mohly zastiňovat nádheru oděvů vrchnosti. Z těchto starých krojů se nic nedochovalo, poněvadž venkovský člověk byl vždy až příliš šetrný a i ty nejvzácnější kusy oděvu užíval až do jejich úplného rozpadnutí. A navíc – víra v posmrtný život vedla k tomu, že si venkovští lidé nechávali obléci své nejmilejší a nejvzácnější oblečení do rakve a tak mnoho nejkrásnějších krojů zetlelo pod kříži venkovských hřbitovů. Nejstarší dochované ukázky lidových krojů pocházejí u nás z počátku 18. stol.

Většího rozšíření doznaly kroje v době baroka a hlavně rokoka. Tehdy v něm našla módní zalíbení i šlechta Na císařském dvoře ve Vídni dosáhly neobyčejné obliby moravské kroje právě z oblasti Hané, o čemž najdeme zmínku z roku 1724. Byly to často pořádané tzv. „selské svatby“, při nichž se do lidových krojů přivezených z Moravy převlékali ovšem opět jen příslušníci nejvyšší šlechty a s oblibou tančili i lidové tance. Roku 1748 byla na počest císařovny Marie Terezie sehrána tzv. „hanácká opera“, napsaná podle života na moravská dědině a provedená představiteli oděnými v původní hanácké kroje.

Úrodné kraje bývají domovem lidu klidného, rozšafného, jehož kroj je nádherný, honosný a důstojný. Nešetří se na něm drahými látkami a bohatými výšivkami, téměř vždy jsou tyto kroje i dobově velmi proměnlivé, neboť dobré životní podmínky připouštěly všímat si různých novinek, které přinášela panská móda. Takové kroje byla v Polabí, jihočeském Blatecku, na Moravě oblast Hané a rovinaté kraje Slovenska. I když různé novinky zaujaly pozornost venkovského lidu, nikdy je nepřijímal překotně, často se zavedení novinky setkalo s odporem. Starodávná vesnice totiž netrpěla vybočení z celkového rámce, byla příliš pevným kolektivem, který nepřipustil cokoliv, co by porušilo celkový soulad. Tím si vysvětlujeme také jednotnost kroje v té či oné vesnici. V dodržování pravidel oblékání kroje najdeme zvláštní hrdost a sebevědomí, které neznají lidé z měst. Stávalo se, že se do obce přistěhoval nebo přivdal příslušník z obce, kde se nosil odlišný kroj. Starý vesnický řád vyžadoval, aby se nový člen přizpůsobil domácím zvyklostem v každém ohledu a tedy i oblečením. Kdyby chtěl setrvat při svém dosavadním kroji, vystavoval by se nebezpečí, že zůstane pro svůj nový domov cizincem, kterého vesnický kolektiv nikdy nepřijme úplně do svého společenství. O mužském oblečení je např. záznam z Hané: Zde se přistěhoval muž z obce, kde se ke kroji nosily široké nabírané kalhoty „baně“ do dědiny, kde se nosily kalhoty obvyklého úzkého střihu. Aby mohl donosit svoje staré kalhoty, musel se vyplatit zakoupením bečky piva. Jindy se přistěhovala dívka do vesnice, kde bylo zvykem vázat šátek na hlavu jiným způsobem, než v jejím původním domově. Dokud si jej uvazovala po svém, zůstávala osamocena a ostatní děvčata se jí stranila. Teprve když se přizpůsobila, získala si jejich přátelství.

Kroje mívaly různé doplňky, k nejzajímavějším patří kožené hanácké pásy, vyráběné v okolí Litovle, zdobené vtloukáním jemných kovových plíšků, mnohdy kombinovaných s výšivkou uzounkými řemínky z různobarevné kůže.

Ve své podstatě je hanácký kroj výtvorem baroka, jak si můžeme ověřit na četných vyobrazeních, z nichž nejstarší pocházejí z poloviny 18. stol. Vliv empiru nepozměnil v základu jeho ráz, ale dodal mu jemnosti a působivosti zkrácením kordulky, jež zdánlivě zvyšuje pás, a prodloužením sukní.

Hanácký kroj je velmi krásný a liší se poněkud dle jednotlivých lokalit, zejména barvou gatí a haleny i formou klobouku. Hanák u Kroměříže, Holešova a Prostějova má červené, široké koženky (Slováci jim říkají "baně") pod koleny zadrhnuté střapci. Lýtka od kolen po kotníky jsou oděna v plátěná "velička" asi o třetinou přesahující nad boty. Boty jsou vysoké, lesklé‚ a vpředu nahoře opatřeny vlněnou růžičkou. Košile má široké rukávy, při rukou a na ramenou a na úzkém límečku (obojku) vyšité černým nebo žlutým hedvábím. Hanácká vesta je ze zelené látky, kolem dírek pestře vyšita a ozdobena lesklými (mnohdy stříbrnými) knoflíky. Kolem těla je kožený, pěkně vyšívaný pás, široký asi na dlaň. Za chladnějšího počasí nebo při cestě mimo vesnici oblékají "flanelku" (špenzl) rovněž zelenou a vyšívanou, nebo na sebe berou dlouhou halenu z bílé látky s vyšívaným límcem i dírkami. Svátečním hanáckým oděvem je dlouhý modrý plášť s hojnými nařasenými límci, v zimě pak mimo to také dlouhý, až na paty sahající červenavý nebo hnědý kožich. Doma, ve společnosti ("na besedě") a u muziky bývá Hanák "bez obleku" (jen ve vestě). Vlasy si střihají nakrátko, jen vzadu jsou dlouhé, splývající až na krk. Hlavu pokrývají velikým (u Prostějova malým) širákem, nahoře ostře přikrojeným, který má svobodná mládež okrášlený červenými (u Prostějova černými) pentlemi. V zimě nosí starší na hlavě sobolice a beranice, mladší drahé vydřice. U Vyškova a Jevíčka mají koženky žluté, za Olomoucí u Šternberka (kde se Hanákům říká Podhoráci) hnědé. V Tlumačově u Kvasic mají místo bílých halen černé.

                       

Neméně bohatý je i ženský kroj. Ženy nosí sukně (fěrtochy, šorce) z plátna barveného načerno a vyhlazeného, složené v četné záhyby a z předu pod barevnou zástěrkou (fěrtoškem) nesešité. Dále mají široké rukávce po lokty, okolo krku široký, na tvrdo vyžehlený obojek (krézl) složený v nesčetné záhyby, krátkou kordulku (lajdík) z damašku, bohatě vyšívanou zlatými a stříbrnými portami. Hlavu kryje veliký červený nebo černý šátek ("lipský") a zavazuje se v týle. Na nohou jsou ladné střevíce, nahoře ozdobené barevnými stužkami. Mladší hospodáři nosí i vousy, hospodyně a dívky mají dlouhé sukně bez fěrtochů, na kordulce (šněrovačce) mají kacabajky ze sametu, na hlavě malé hedvábné nebo jiné vyšívané jemné šátky, přes něž si přehazují dlouhé, drahé šály. Krása Hanaček byla podnětem ke rčení: "Kdyby nebylo Hanaček, byl by z něho panáček (kněz)". Bohužel i tento malebný kroj začátkem 20. století začal mizet a městský způsob oblékání postupně ovládl skoro všechny vesnice blízko měst.

Zdánlivě jednotvárný život lidu obohacovaly v minulosti četné obyčeje. Jedním z nejpoetičtějších byly „královničky“, rozšířené kdysi po celé Moravě, zejména dlouho se udržely na Hané. Slavnost měla svůj původ jistě již v pohanském dávnověku, kdy se oslavoval letní slunovrat obřady plnými poezie. Vesnici obcházela v neděli před letnicemi skupina dívek oděných do slavnostních krojů, jedna z nich představovala „královnu“, druhá „krále“, ostatní jejich družinu. Královna byla vždy oděna jako nevěsta s nádherným „pentlíkem“na hlavě. Ostatní dívky mívaly na hlavách jen věnce z umělých květin a třpytivých ozdob s červenými fábory.