Hanácké nářečí si nejvíce libuje v prodlužování dvojhlásek a v náhradě úzkých hlásek širokými, např.: klobók, móka, bék (býk), rebe (ryby), debe (kdyby). Dlouhé „í“ se vyslovuje krátce: měsíc, vic. Často se krátí: Bel o nas na masle. V kmenových slabikách se mění „i“ v “e“ hlena, slena, cebole, cegan. Rovněž někdy proskakuje horácké „h“: vitám tě, hočetelo. Neurčitý způsob končí na „t“: pit, psat, u neurčitého způsobu sloves se mění dlouhé „é“ v dlouhé „ý“: nýst, výst. Slabika „ej“ zní jako „é“: zavolé, podé, nélepší. Přídavné jméno určité si zachovává ve všech pádech „-ý“: dobrý, dobrýho, atd. Zájmeno ten má tvar: teho, temu…, kdo má keho, kemu apod. Navíc – tak jako jsou místní odchylky v kroji, tak jsou i v nářečí. Ve východní části Hané oblasti se mluvilo nářečím podobným hanáckému, ale bez tvrdého "L" a jiných drobných odlišností ve výslovnosti. Místy se objevuje i nářečí horácké. A opět pro lepší dokreslení představy uvádím krátkou ukázku hanáckého nářečí, kterým mluvili naši předkové a dnes již téměř zaniklo:

„…Na véchod slonka se mužete divat z lužka oknem, a je to, jak dež začne svitat nad mořskó prostoró. Tine letijó pryč tajak černi ftáci, a celé veleké stul je najednó vidět prostřené nélepšima věcma. Mněni všecke barve, jak slonko vestopoje, a dědine só na něm jak malovany děcky hračke. Vekládá se toze moc o divnym bobnování pré na saharské póšče, kery straši vemblóde a Angličane, a hlehle, šeroká rovina má také svy hlase, svó čarodějnó piseň, dež obilí zrá. To se mosi omět poslóchat. Koncert saméch hósli hrané na névešich stronách potichónko, pěsnička na světě jediná, pěsnička požehnané země, sčedré a órodné, na keré rostó koláče, klobáse a tvaruške světové proslolosti. Ale to pěsničko slešijó jenom ti ščasni, keři só to doma. A deš tiché dyščéček začne spivat, zvonit o mlady léstke, aha, pane, to je Smetanova symfonia „Má vlast“, keró inde neoslešiš…“