1) Informativní podklady

- seznamy matrik a indexů z místa výskytu rodu s uvedením druhu matriky a rozsahu let, ve kterém jsou zápisy provedeny
- seznamy fondů, tj. knih a listin jednotlivých panství, velkostatků a pozdějších politických, finančních a soudních úřadů. Ve všech je žádoucí poznamenat si název fondu a inventární číslo pramene (knihy, spisu, kartonu) ve kterém jsou informace uloženy.
- při hledání míst možných sňatků nebo při zjišťování rodinných vztahů v bydlišti člena rodu velmi pomůže seznam obcí, patřících do jednoho panství - velkostatku nebo okresu a fary příslušné církve.
- pro sestavení rodové linie a rodových vztahů je účelné pořídit si výpis stejnojmenných obyvatel farnosti z indexu příslušné matriky.
- velkým pomocníkem bude přehledný seznam majitelů gruntů, domů a jiných nemovitostí s uvedením roku, kdy se nový majitel ujal nemovitosti
- další doporučeným informativním seznamem je přehled gruntů a chalup s uvedením, kdy se který člen rodu narodil, oženil a zemřel. Takový seznam je možno zodpovědně sestavovat až od roku 1772, odkdy platí povinnost číslování objektů. Předtím byly usedlosti a domy identifikovány podle jmen majitelů nebo místních názvů, případně dle číslování v obecních kronikách, zápisech panství apod.

2) Podrobné podklady

matriky obsahují zápisy od poloviny 16, stol. až do roku 1900 jsou uloženy ve Státních oblastních archivech (SOA), které je převzaly do své péče v roce 1956. Členové církví tzv. státem neuznaných (Jednota českobratrská - nyní Církev bratrská, Bratrská jednota baptistů - Chelčického, Evangelická církev metodistická) byli od vzniku církve až do roku 1949 zapisováni v matrikách bez vyznání. V roce 1949 byly zavedeny jednotné matriční předpisy a vedené matriky přeneseno výhradně na civilní správu - národní výbory.

Nejstarší církevní matriky v Evropě jsou dochovány vzácně ze 14. a častěji z 15. stol. v románské oblasti. V západoevropských zemích - stejně jako ve střední Evropě - se objevují až v 16. stol, na východě ještě později. Naše nejstarší matriky pocházejí z Jáchymova (1531). Pro druhou polovinu 16. a počátek 17. stol. se již sporadicky dochovaly i z ostatních částí Čech a Moravy. To je také limitujícím faktorem genealogických studií, včetně našeho rodokmenu. Zápisy matrik měly až do reforem Marie Terezie větnou podobu a jejich konkrétní podoba závisela na každém faráři. Matriční formule byla v 16. a 17. stol. velmi prostá. Například v matrice křtěných se uvádělo jen datum křtu (nikoliv narození), jméno dítěte, jména rodičů a kmotrů, jejich bydliště. I v tomto rodokmenu jsou u nejstarších předků vlastně uváděna data křtu a ne narození. Mnohde není ani zapsána matka dítěte, ale ten, kdo dítě při křtu držel na rukou (např. kmotr). Ten měl totiž pečovat o křesťanský život dítěte. Postavení matky tak bylo mnohde potlačeno. Není to vzhledem k stoletím, která od té doby uplynula tak velká chyba, poněvadž křest se obvykle konal ne-li v den narození, tak bezprostředně po něm. Rovněž občanské údaje jsou potlačeny a staré zápisy jsou velmi stručné, zejména v 17. a 18. stol. jsou matriky vysloveně církevní záležitostí. V matrikách oddaných je otec uváděn křestním jménem i příjmením, ale nevěsta pouze křestním jménem. Postupem doby se však údaje o svatebčanech zpřesňují. V zápisech je uváděno jméno otce ženicha i jméno otce nevěsty a místo odkud pocházejí. Jméno matky nevěsty je uváděno jen vzácně. Důsledně jsou zapisována jména svědků, mnohde i družiček a jméno oddávajícího kněze.Zápisy zprvu vykazovaly značné mezery v evidenci pohřbů, teprve s postupem doby se matrikáři stávali svědomitějšími a matriky obsažnějšími. V matrikách zemřelých se hlavně uvádělo, zda-li byl zemřelý zaopatřen svátostí umírajících.. Informace o příčině smrti scházejí, Údaj o věku zemřelého bývá nevěrohodný, protože býval zapisován podle sdělení pozůstalých, kteří zapisujícímu často nedokázali udat přesný věk zemřelého. Zápisy v knihách narození jsou spolehlivější, poněvadž byly prováděny hned po narození dítěte a nejsou poplatny paměti ohlašovatele zápisu.

Zápisy do matrik byly původně prováděny v jedné společné knize jak pro narození, tak i pro oddavky a úmrtí. Teprve od roku 1784 jsou zápisy prováděny do tří samostatných knih. Ve společné knize byl určitý počet listů rezervován pro zápisy narození, další skupina listů pro oddavky a další opět pro úmrtí. V případě, že zakladatel knihy špatně odhadl rozsah jednotlivých oddílů, jsou např. další zápisy o narození uváděny za posledním listem úmrtí.

Vydatným pomocníkem při vyhledávání osob je rejstřík (index). Obsahuje abecední seznam všech osob podle příjmení, které jsou uvedeny v té které knize matriky. Ne všechny staré matriky index mají. Matriky od roku 1790 by již indexy měly mít. v roce 1802 bylo nařízeno sestavovat indexy i pro staré matriky. V indexu je kromě jména a data narození, oddavek či úmrtí uvedeno také jméno otce a matky, , dále je uváděno číslo stránky („pag.“ - od pagina = strana) a farní označení knihy. V některých matrikách je označení stran provedeno číslem folia, což je označení půlarchů, které byly vázány do knih. Ve většině jsou indexy samostatné knihy s vlastním inventárním číslem. Ve starých matrikách se indexy najdou na posledních listech knihy.

Genealog musí při studiu knihy počítat s tím, že staré matriky mají především charakter církevního dokladu a teprve v matrikách 19. a 20. stol. mají ráz civilně-občansky evidenční. Je tedy třeba předem vědět, jakého náboženství byl předek. Do roku 1782 jsou všichni zapisováni jako katolíci. Teprve po vyhlášení tolerančního patentu v roce 1781 bylo možné v matrikách vyznačovat vyznání jako: evangelík, pravoslavný, žid... Dále je třeba určit podle místa narození, oddavek nebo úmrtí příslušný farní úřad a jeho sídlo. Pak zjistit patrimoniální (vrchnostenské) vztahy a zejména sídlo a oblast působnosti vrchnosti. V pozdějších dobách pak politických, berních a soudních úřadů.

Pokud chce genealog hlouběji proniknout do historie života předků, musí se také zajímat o majetkové poměry předků, jejich společenské postavení, jaké měl povolání apod. Tyto informace jsou roztroušeny v různých materiálech, které se dají rozdělit do tří skupin:

1) Prameny hospodářského charakteru
- vrchnostenské knihy, urbáře a fondy velkostatků
- knihy držitelů majetku (knihy gruntovní, pozemkové, městské a svobodnické)
- berní soupisy, katastry

2) Knihy popisující společenské a regionální poměry
- knihy se zápisy správy obcí, měst, spolků, cechovní knihy
- profesní místní a okresní fondy
- knihy archivů správ velkostatků
- církevní fondy (farní kroniky, fondy klášterní, biskupské, fondy děkanství, zpovědní seznamy 1671 - 1723)
- vojenské fondy
- osobní pozůstalosti význačných osob uložené ve státních archivech

3) Knihy povahy obecné - slovníky, encyklopedie - obecní almanachy, výroční zprávy, regionální časopisy - historická beletrie